středa 22. října 2008

Nemohoucnost posledních dní a týdnů

Když jsem psal poslední příspěvek o Trutnově, bylo léto v plné proudu a rapidně se blížil termín mé svatby na přelomu léta a podzimu... Nedělal jsem si pražádné iluze o tom, že se mi podaří napsat jakékoli poznatky dřív, než se ona velká akce odehraje a celý život se konečně jaksepatří ustálí a uklidní, zaběhne do nových kolejí, a já začnu žít příjemně usedlým manželským životem... Svatba se odehrála skutečně ve velice pohodovém duchu a dodnes na ní vzpomínám s potěšením a radostí z toho, kolik známých tváří a kolik přátel mne v tento den přijelo podpořit a podržet. Ještě jednou Vám všem tímto děkuju. Myslím, že v brzké době budu mít i video, takže to společně někde skoukneme nad sklenkou dobrého čehokoli. Nicméně dny jdou dál, V podnájemním bytě který tento víkend dostane nový háv mám již zřízené trvalé bydliště. Místo občanky a řidičáku nosím v peněžence několik cárů ručně popsaného papíru a místo toho abych pracoval, spím denně do jedenácti. Ano, poprvé od návratu z vojny jsem se díky shodě několika velmi nepříjemných a hlavně nepředvídatelných náhod stal nezaměstnaným. Musím připustit, že minimálně pro první týden to bylo velmi výhodné. Neboť to neuvěřitelné množství papírů a úřadů spojených s nutným vyřízením všeho výše uvedeného je opravdu šílenost. Nehledě k tomu, že průměrný občan má všude zhruba týden na zažádání, jinak mu stát hrozí fůrou pokut a podobného utlačování. Upřímně si nedovedu představit, že bych to všechno stíhal při práci s obvyklou pracovní dobou při obvyklých úředních hodinách všech známých úřadů.

Takže se normálně válím doma a stíhám vše potřebné... V plánu mám i návštěvu lékaře a rekonstrukci bytu. Tedy dá se říci, že všechno zlé, je k něčemu dobré. Mám také čas sledovat zprávy a dění okolo sebe. Dnes od rána se upřímně bavím zasedáním poslanecké sněmovny. Můžu říct, že lepší sitcom jsem dlouho neviděl. Nedávno jsem četl charakteristiku sitcomu a myslím, že dění v poslanecké sněmovně na to přesně pasuje. Hrstka výrazných postav s jednoduše vykreslenými charaktery a vztahy, jedno prostředí, a humor založený na situační komice... Od rána se za břicho popadám... Jen u toho nesmím moc myslet na to, že se vlastně pořád nějakým způsobem jedná i o naši budoucnost... Ale co, sám s těmi ksindly nic nenadělám, a když není vůle v celé společnosti, tak se tím budu aspoň bavit...

Bavte se také. Přeji hezký den.

středa 27. srpna 2008

Trutnov 2008 - Magický blázinec a slzy v očích.

Rok se s rokem sešel a minulý týden opět, tentokrát pravděpodobně definitivně naposledy, přivítal areál na Bojišti 21. ročník festivalu Trutnov open air. Festival známý také pod názvem Východočeský Woodstock letos nezůstal své přezdívce nic dlužen a tak původně zelený pažit v areálu ustoupil vrstvě červeného prachu, která pod vlivem několika dešťových přeháněk a hektolitrů moči utvářela vrstvu velmi kluzkého červeného blátíčka, které si na své obuvi a oblečení posléze tisíce návštěvníků rozvezli do celé republiky a dalších koutů Evropy. Někteří z nich budou zbytky červeně ze svých bot vyklepávat ještě mnoho měsíců. V pondělí se Na Bojišti zavřely brány za jedenadvacátým ročníkem festivalu. Dohrály poslední kapely, dozněly poslední zvuky bubínkářů a jejich kolegů, kteří na plechová umývací koryta vyklepávaly dlouhé hodiny jako na pomyslné tam tamy svá poselství světu… A hosté se rozjeli do svých domovů plní pocitů a dojmů z několikadenního maratonu všeho, co k festivalu patří. Kdo nezažil podobnou akci, ten stěží pochopí. Kdo nezažil Trutnov ten pochopí ještě hůř.

Když jsem přemýšlel nad tím, jak všechny myšlenky utřídit a sepsat, napadlo mne několik variant. Začnu tou první, pokusím se popsat letošní ročník Trutnova pomocí fiktivních novinových titulků tak, jak mne postupně napadaly. Poté přijde pokus o krátkou reportáž a nakonec přijde popis toho, jak Trutnov zaznamenaly mé city a pocity.

Trutnov open air naposledy na Bojišti! – První nedočkavci zaplnili stanové městečko již několik dní před zahájením festivalu. – Předpověď počasí slibuje sluneční paprsky, ale i občasný déšť. – Program festivalu nabídne svým návštěvníkům více než sto kapel, ale i besedy s exprezidentem a náčelníkem apačů. – Na Trutnov se sjíždí rekordní návštěva. – Stany návštěvníků neunikly nájezdům zlodějů! – Ostré riffy skupiny Soulfly ozdobily jeden z největších festivalů. – Besedy s náčelníky, bohoslužby, hvězdárna, divadelní Audience… I to mohli vidět návštěvníci festivalu. – Šamanští bubeníci The Dhol Foundation uzavřeli po takřka dvaceti letech historii konání Festivalu Trutnov v areálu letního kina Bojiště. – Příště na Prachárně…

Stejně jako každý rok jsem i letos svou dovolenou plánoval podle toho, kdy se bude odehrávat Trutnov tak, abych od začátku do konce mohl být u toho. Letos jsem koupil 50 lístků, neb mne oslovilo celkem dost známých a jak všichni víme, když se koupí větší množství, lístky jsou pak o poznání levnější než na místě. A ve středu večer jsme s první skupinkou, obtěžkáni zhruba trojnásobným počtem stanů stanuli na Trutnovském vlakovém nádraží. Rychle jsme dokoupili zásoby v blízkém supermarketu a po náročném výstupu na Bojiště začali vybírat místo pro zhruba 20 stanů. Vybrat místo se po chvilce povedlo, mnohem problematičtější se ukázala stavba stanů, ale i s tím jsme si nakonec poradili…

Čtvrtek se nesl ve znamení klidu a pohody. Oběd v pivovarské hospodě, procházka městem, návrat na bojiště, kde jsme s potěšením zjistili, že fronty na pásky jsou letos nulové, pak ještě pár hodin zevlování okolo stanů a hurá na zahajovací koncerty 4 kapel, z nichž jsem osobně dokázal shlédnout jen první dvě. Missa Karel Kryl revival byli příjemným zahájením a písně jednoho ze symbolů boje proti okupaci v podání této kapely uchu lahodily. Po nich nastoupili Čankišou, jejichž zvláštní směs ethna a kdovíčehoještě dokáže také v bocích rozhoupat většinu vnímavých diváků. Z doslechu vím, že Subways byli výborní a Voodoo skvělí, ale o tom nemohu nic napsat, neb jsem měl půlnoc.

No a takhle bych mohl pokračovat minutu po minutě a bylo by to k nepřečtení dlouhé, tedy jinak… V pátek se již bojiště naplnilo k prasknutí povětšinou velmi dobře naladěnými osobami. Kapely začaly vyhrávat krátce po obědě, na který jsme opět vyrazili do Krakonošské pivovarské hospody. Ten den se mi nejvíc líbilo vystoupení Znouzectnosti, kterou jsem naživo neviděl už drahně let a po zbytek dne jsem spíše než hudbu preferoval setkávání s přáteli a spaní kde se dalo.

Sobota byla naším čtvrtým dnem na bojišti a tak je na snadě, že únava a kumulovaná kocovina dávaly každému solidně zabrat. Nicméně ranní vystoupení Pavla Fajta a jeho skvělých bubnů a poté Totálního nasazení jsme si nemohli nechat ujít. Počasí v tu dobu trochu zlobilo, nad námi se honily tmavé mraky a co chvíli z nich na zem padaly drobné kapky vody (naštěstí to nebylo nic hrozného) Na druhou stranu alespoň nebylo vedro, které bývá mnohem více vyčerpávající. Po poledni jsme nasedli do festivalového busu a nechali se jím odvézt na Prachárnu, což je místo, kde by se měly odehrávat příští ročníky Trutnova. Asi 4 – 5ti kilometrová procházka tam a zase zpět byla mile osvěžující a i prachárna nás mile překvapila. Nicméně je jasné, že tam bude ještě moc a moc práce, než bude areál k festivalovému reji vůbec možné využít. Odpoledne jsme pak zasvětili utužování kolektivu a ve stanovém městečku popíjeli bezedný welcome drink s názvem Projito. Jedná se o drink, na který neexistuje jednotný recept a který vzniká postupný doléváním všeho, co vám přijde pod ruku do společného kelímku. Uvedu zde několik ingrediencí pro lepší představu: Kofola, medovina, rozličná čůča a vína, malinovice, rum, rum, rum, cola, sodovka (ale té jen trošičku). Z welcome drinku se postupem času vyklubal adios drink takže sobotu dál už opět vyprávět nemusím… Snad jen, že Šmitzer a Záviš hráli zhruba ve stejném stavu, v jakém jsem se nacházel já, takže jsme si dokonale rozuměli a taky to, že se letos pořadatelům opět podařil vtípek s umístěním Záviše na příhodnou scénu… Stejně jako loni hrál v hospodské scéně, kde i 300 diváků má problémy s tím, aby se vešli. Stejně jako loni chtělo ale jeho vystoupení vidět zhruba desetkrát víc lidí, než se mělo šanci vejít… Když potom nad hlavami neprodyšně namačkaných Závišových fanoušků začala kolovat roztržená deka, ze které se sypalo mračno peří, měl jsem pocit, že větší pornounderground už zažít nelze. Večer potom korunovali svým vystoupením Soulfly, které odměňovalo potleskem totálně natřískané hlediště velké scény.

Neděle se nesla v duchu únavy, chladna a drobného mrholení. Na tradiční ranní nářez od Boronu jsem síly nesebral a vlastně celý den jsem spíš šetřil síly na večer a na loučení s bojištěm při kapelách Hudba Praha a hlavně The Dhol Foundation. Ale přesto, roztomilé bylo vystoupení bratří Ebenů, na které jsem se těšil a opravdu mne v nejmenším nezklamalo. Večerní závěr byl pompézní a zároveň nasaklý smutkem. Diváci za žádnou cenu nechtěli pustit kapelu the Dhol foundation z pódia, konec jejího vystoupení totiž znamenal konec festivalu, a s největší pravděpodobností konec tradice na bojišti… Ten večer zůstane v hlavách zúčastněných ještě dlouho pevně zakořeněn…

Pondělí se neslo jako vždy v rytmu balení, cesty domů, zasloužené hygieny a relaxace před vstupem do obvyklého koloběhu života…


Pocházím z okolí Trutnova, přesněji z městečka Hostinné a ačkoli jsem již mnoho let člověkem z Polabí, jsou pro mne Krkonoše a podkrkonoší tím nejkrásnějším krajem na světě. O Trutnovském festivalu jsem se poprvé dozvěděl možná tak ve 14ti letech, tehdy jsem potkával postavy od hlavy až k patě od červené hlíny s batohy na zádech a velmi unaveným, avšak spokojeným výrazem v očích. Začal jsem si všímat i plakátů a Trutnov OAMF mne přitahoval čím dál víc.Poprvé se to povedlo na sklonku plnoletosti a od té doby jsem v Trutnově téměř stálým hostem. Přičemž se vždy dopředu těším každý rok o něco víc a víc a zároveň vždy, když se v pondělí vracím domu, jsem rok od roku stále více nostalgický a smutný. V roce, kdy jsem poprvé ochutnal atmosféru letních festivalů, objel jsem jich asi 6. Byla tak velká možnost srovnávat a porovnávat. Od té doby se jejich počet snižoval, částečně z nedostatku času, částečně z nedostatku financí a částečně z nedostatku sil, kterých, ruku na srdce, ubývá. Nakonec mi zbyl jenom Trutnov, kde jsem se od samého začátku cítil nejlépe, složení kapel mi vyhovovalo nejvíce, lidé byl nejvíce přátelští a ty hory a ta červená hlína… A to všechno v mém nejmilejším kraji… Festival v Trutnově je pro mne místem, kde můžu absolutně hodit zaplavu ty tisíce starostí všedních dní, kde lze potkat stovky, ba tisíce lidí, kteří udělali totéž a společně se můžeme potkávat, objímat, hovořit a nebo se jen s úsměvem na tváři míjet. Místem, kde nejsou kapely tím hlavním artiklem, ale zároveň, kde koncerty, které vidím mají tak ohromnou sílu a nadšení. A je úplně jedno, zda za ten prodloužený víkend uvidím 50 kapel a nebo jen deset a po zbytek času se budu někde poflakovat a čistit si hlavu od všech těch duševních odpadků, které se mi tam za uplynulý rok usadily. S napětím očekávám další vývoj tohoto festivalu. Nové místo na prachárně má ohromný potenciál k tomu, aby to magické setkání bylo stejně silné, jako bývá každým rokem na Bojišti. Stejně tak se ale může stát jen bezduchým zábavním parkem a toho se trošku bojím. Nicméně věřím, že pokud pořadatelé v čele s Geronimem udají dobrou notu a diváci, kteří každoročně navštěvují Trutnov chytí tento tón a utvoří z festivalu na Prachárně stejně silné místo setkání, magie a lásky, jako se jim to takřka 20 let dařilo na Bojišti, bude to za rok zase nářez. Těším se tam na Vás přátelé.

P.S. - Všem zlodějským mrchám, které letos okradly mnoho lidí v campu přeji z celého srdce aby se jejich lejno stalo ježkem!
- Všem kterým se v Trutnově nelíbilo a strávili 4 dny zamračeni, zpruzelí a nasraní z toho, že je festival koncipován tak, jak je. Celou dobu nadávali na jeho organizaci a vzývali bohy RFP, aby vše vzali do svých rukou a udělali na Bojišti konečně ten obří konzumní a ovčí nadiktovaný pořádek… Těm nepřeji nic, těch je mi líto… Snad jen: Příště už nejezděte!

A všem Špuntům na závěr: Jste skvělý.


Pár fotek od Špuntů naleznete na: http://ckspunt.rajce.idnes.cz/
Pokud máte zájem, přidejte tam i své fotky. Rád vám prozradím jak na to…

pondělí 18. srpna 2008

Kráva je můj bratr voe




Blíží se open air festival v Trutnově. To je akce, kterou pravidelně navštěvuji asi 10 let a letos tomu bude nejinak. Mám tu akci rád, přirostla mi svou atmosférou natolik k srdci, že tam letos jedu místo toho, abych byl na svatbě své velmi dobré kamarádky. Když to trošku přeženu, tak je mi vlastně totálně šumák, kdo tam bude hrát. Na kapely se tam nejezdí. Tam se jezdí na Trutnov. Kdo zažil, ten mi rozumí, kdo nezažil, stěží pochopí.

Letošní ročník bude ročníkem zlomovým, odehrává se naposledy Na bojišti. Bojiště je Trutnovské letní kino, jehož blízké okolí brzy ožije stavebním ruchem. Nová zástavba propříště znemožní pořádání festivalu, neb zkrátka nebude kde postavit své stany. I když se pro příště festival přesune jinam, už to nikdy nebude to pravé Bojiště. Místo kde vedle sebe v několika dnech na jednom pódiu hraje Sepultura a Waldemar Matuška. Místo kde vás po ránu vzbudí randál skupiny Boron, který je vystřídán punkovými evergreeny a následnou bohoslužbou. Místo kde můžete odpočívat v Hare krishna kempu a pozorovat defilé ostatních návštěvníků. Místo, kde si dáte po ránu česnečku za 15,- a pak si dojdete koupit do hypru krabici čůča a nikomu nevadí, že si ji nesete vypít do areálu. Místo kde si punkeři a dredaři společně pobrukují při vystoupení Banjo bandu Ivana Mládka. A když akce končí shromáždí se pod hlavním pódiem tisíce lidí a do pondělní noci vybubnovávají do světa svá poselství...

Už zhruba měsíc se tam těším jak "malej hipík" Těším se na Piera Brice, představitele filmového Vinetoua, který přijede pozdravit účastníky festu svým nesmrtelným Hoka Héj... Na Václava Havla, který byl jmenován náčelníkem festivalu a každý rok přichází a hovoří s lidmi maje na hlavě indiánskou čelenku... Na Geronima, Martina Věcheta, jež je hlavním organizátorem a strůjcem toho všeho. A pak samozřejmě na spoustu kapel, které uvidím. Anebo neuvidím a je to jedno...

Každý rok kupuju lístky v předprodeji, jsou levnější a mám je dřív. Mám je pro sebe a své známé, a jejich známé... Letos jsem jich nakonec musel objednat neuvěřitelných 50 kusů. 50 lidí pod vlajkou CK Špunt pojede nasávat nevyčerpatelnou atmosféru magického místa a magického festivalu.

A tohle všechno sem píšu aby bylo jasné co se mi poslední dny honí hlavou... A když mi pak přijde podobný odkaz, jsem z toho naměkko:
http://uk.youtube.com/watch?v=vr3x_RRJdd4&feature=user


Mimochodem už vytvářím arch s nápisem Free Hugs (kdyby se náhodou v Trutnově chtěl někdo objímat....

úterý 12. srpna 2008

Kultura je plná kultů...

Nejsem kulturolog, ale to co se v poslední době děje v naší kultuře mne ani nevím proč nenechává chladným. Potom, co jsem se vrátil z dovolené, registruji takřka každý den nějakou zprávu z oblasti kulturního dění, která je více než zarážející… Posuďte sami:

Chobotnice na Pražské Letné stát nebude (pravděpodobně nebude stát vůbec nikde) – Po několika názorových veletočích většiny čelních představitelů, kteří do toho měli co kecat, i těch, kteří do toho prostě jen kecali, je výsledkem výše uvedené stanovisko. Od VK, který plánoval poutat se řetězem k bagru (ta představa mne moc baví, rád bych byl bagristou), přes totální obraty v názorech pražského primátora a ministra kultury. Přes stupidně radikální výroky generalisima Knížáka až po náhle milostné vzplanutí k blobu páně Čunkovo. Knihovna nebude, nakonec vlastně ani není potřeba, jak mnozí tvrdí. A pan ředitel knihovny zřejmě dostane padáka, protože si myslí opak…

Vyhazov přední kurátoru Galerie Hlavního Města Prahy –
Do toho taky vůbec nevidím, ale po přečtení několika článků na dané téma a několika diskuzí s předními odborníky mám pocit, že je to jeden z nejhorších možných kroků, které galerie mohla uskutečnit.

Konec rádia Wave v analogovém vysílání –
Když jsem objevil a poprvé naladil rádio Wave, poprvé jsem pocítil důvod, proč platit koncesionářské poplatky českému rozhlasu. Stanice zaměřená na hudbu, která se dá poslouchat s moderátory a pořady, které člověka osloví. Na cestách autem v okolí Prahy to je nejlepší poslechové zpestření, které český éter nabízí. O to povzbudivější bylo, že je takto schopno vysílat veřejnoprávní médium. Nic netrvá věčně, ale život radia Wave v analogovém vysílání trval ani ne dva roky a již se stal trnem v oku komerční konkurenci. Ačkoli hudbu, kterou můžeme z tohoto radia slyšet neuslyšíte nikde jinde (s výjimkou Radia1), přesto pravděpodobně způsobila odliv posluchačů od komerčních stanic. A tak rozhlasová rada, která podle všech pravidel udělila licenci pro vysílání najednou otočila a udělila pokutu za údajně nezákonné vysílání Radia Wave. Soud sice následně pokutu zrušil a i rada uznala, že nedošlo k žádnému nedodržení technických parametrů, nicméně radio k 31.8. v analogu končí a nadále jej bude možné poslouchat pouze v digitálních sítích. Což prakticky znamená jeho zánik.

Půlroční vzájemné škádlení divadel a radního pro kulturu Richtera –
K tomu už asi nemá cenu nic psát, to byla parodie a jejím vyvrcholením trapná fraška.

Těch divných událostí vedoucích pomalu ale jistě ke zkáze klasické a kvalitní kultury se nejen na území Prahy děje mnohem více. Za všechny případy mohu uvést Neprůhlednou a velice netransparentní volbu ředitele Hálkova divadla v Nymburce a plán na sloučení Kina, Divadla a Kulturního střediska do jednoho subjektu v tomtéž městě. Mám z toho pocit, jako by McDonaldizace naší společnosti nabrala druhý dech a rozjela se opět na plné obrátky.

Tfuj.

Mý end maj ego

Napadla mne onehdy taková zajímavá myšlenka, kterou jsem během chvilky rozvedl dá se říci do obludných a samozřejmě od základu naprosto nesmyslných rozměrů. Nejde o nic jiného, než o výplod pološílené fantazie, ale jako sranda to je dobrý…

V naší demokratické vlasti je již odpradávna uzákoněna možnost uzavřít svazek muže a ženy a zpečetit jej sňatkem, takto ostatně funguje až na výjimky celá lidská společnost. Těmi výjimkami se rozumí různé formy polygamie provozované na území Asie a Afriky a také v některých náboženských sektách a podobně. Novinkou posledních let je možnost svazku mezi osobami stejného pohlaví. U nás se nejedná o klasické manželství, nýbrž o takzvané registrované partnerství.

Svazek, který však není nikde právně zakotven, ale jsem přesvědčen o tom, že by nalezl mnoho zastánců je víceméně nejtrefněji pojmenován v nadpisu tohoto vstupu. Jaké by to asi bylo, kdyby člověk mohl uzavřít registrované partnerství sám se sebou? Vždyť spousta lidí v poslední době sama sebe považuje za středobod vesmíru, za nejdokonalejší bytost, milují se k sežrání. Tímto by jen stvrdili své přesvědčení a svou lásku k tomu nejlepšímu člověku, kterého v životě potkali.

Jistě by nebylo špatné poté posoudit zda lidé s diagnostikovanou vícečetnou osobností mají právo pobírat na svá další já sociální přídavky. (Samozřejmě až po uzavření sňatku)

Jasně, že je to totální kravina, ale ta myšlenka mne fakt pobavila…

pátek 11. července 2008

Kariéra, aneb strmě do nikam

Už je tomu celkem solidně let, kdy jsem jako dostudovaný středoškolák postavený před realitu normálního života byl nucen spatřit krutou realitu nutnosti vydělat peníze za účelem vlastního přežití. Tehdy jsem relativně rychle poznal, že na místo prezidenta republiky mne nepřijmou, byť mi bylo jasné, že bych jeho práci zvládl levou zadní. Stejně tak jsem se rozloučil s myšlenkou být kosmonautem, ředitelem ČEZu, či úspěšným podnikatelem v jakémkoli oboru. K většině takových pozic prostě nebyly dobré startovní podmínky, popřípadě osobní predispozice. Začal jsem tedy pěkně od píky a po dělnicku… Počítání rohlíků na lince v pekárně s občasným zpestřením v podobě vraždění všudypřítomných švábů a podobné havěti… Základní vojenská služba, která krátce po mé službě pozbyla povinnosti, takže jsem ji v podstatě absolvoval jako jeden z posledních. Mimochodem každodenní pletí trávy z mezer mezi panely na tankovém seřadišti mne skutečně naučilo, jak bránit vlast a bojovat za ni… Pak opět příjemná práce ve Škodovce, kde jako zaměstnanec s číslem 47921 jsem nejprve dva roky drandil na ještěrce výrobními halami a převážel plechy, sprchován výboji jisker a ohlušován rachotem vznikajícím při sestavování přibližovadel. Postupně se přeci jen zadařilo a kariéra začala pomalu stoupat. Vedoucí skladu, vedoucí centrálního skladu, logistik (stále pod číslem 47921)… Zaměstnání v oboru na hony vzdáleném od středoškolských ideálů a preferencí… Zaměstnání v relativním klídku, beze strachu z krize, nebo platební neschopnosti zaměstnavatele. Zaměstnání v teple kanceláře s jistotou třeba nadosmrti… Jenže kdo by v 25 letech toužil po jistotě šedivé práce v kanclu, bez možnosti okamžitého rozvoje. Vidíte tam stále ty ideály??

Takže nastalo období změn. Poslední den jsem za sebou s radostným výkřikem ve velice uvolněném výskoku zanechal brány škodovky a hned následující den už vykládal svých pět švestek na nový pracovní stůl v novém podniku… Bohužel uvolněný výskok skončil pádem na kolena… Když už jsem za relativně mrzký peníz (doufaje, že časem se vše v dobré obrátí) trávil v práci 14 hodin denně včetně minimálně jednoho z víkendových dní, bez nároku na placený přesčas a podobně, utekl jsem z boje dřív, než opravdu začal a ozkoušel si, jaké to je, podat výpověď ve zkušební době bez udání důvodu.

Ráno byla výpověď podána a ještě ten den odpoledne jsem nastoupil do Prahy do další práce… Bez požadavků, bez pečlivého vybírání, hlavně rychle pryč ze zaměstnání, které se závratnou rychlostí přeměnilo v nechtěné bydliště… A jak se říká, nic se nemá uspěchat! A velmi často to také platí. Útěk mne dovedl do firmy, kde byl velmi malý prostor k jakékoli seberealizaci. 8-10 hodin strávených u počítače při obsluze po domácku stavěného operačního systému. Přijmout objednávku, zadat objednávku, zkontrolovat plnění objednávky, zatelefonovat navazujícímu článku, zatelefonovat zákazníkovi, vyfakturovat objednávku, zaarchivovat objednávku… Tento každodenní koloběh občas okořeněný hádkou se zákazníkem který není schopen pochopit, že kvůli tajfunu v čínském moři jeho zcela kvalitní čínské elektrické nože na kukuřičný chleba dorazí o několik dní později, byl po čase opět značně únavný. Jsem člověk, který potřebuje kreativitu a pestrost, třeba i náročné řešení různých situací. Nikoliv však pět dní v týdnu od rána do večera od A do Z to samé. Uplynul tedy sotva půlrok a vítr změny zavál opět do mých zad. Tentokrát jsem se nijak neunáhloval a když mi po několika pohovorech známý nabídl možnost přijmout pozici vedoucího dopravy a vozového parku v jisté stavební firmě, navíc v Poděbradech, ani chvilku jsem neváhal. Pracovní doba končící takřka striktně v 15:00, pracoviště od domova vzdálené 13 km… To byly argumenty, které hovořily pro tak silně, že jsem přijal i nabídku relativně velmi nízkého platu při nástupu s velice přesvědčivým příslibem jeho rapidního zvýšení po zkušební době. Tři měsíce utekly jako voda a místo smlouvy na neurčito a zvýšení platu přišlo prodloužení zkušební doby o 5 měsíců a nulové navýšení. Byl jsem však velice srdečně pochválen a povzbuzován k vyhlídce na konec června. Těch pět měsíců jsem beze zbytku využil k veškerému možnému zvýšení své kvalifikace a podobně, stále chválen leč stále za plat podobný platu uklízečky v supermarketu (přeháním, ale ne zase tak moc). Pak v Květnu přišla zpráva o tom, že se na svět připravuje nový člověk a to shodou okolností můj potomek a já si uvědomil, že na můj soukromý život mi plat sice stačí, ne však na to, abych důstojně zabezpečil rodinu. A vzhledem k tomu, že rodinu uživit chci, napjatě jsem očekával konec června a ono slibované odkládané rapidní zvýšení platu. Z textu je nasnadě, jak to celé dopadlo. Přišel konec června a s ním takové zvláštní tanečky mezi vedením firmy a mou osobou, až mi na stole k podpisu přistála se slovy díků smlouva nová, avšak něco na ní nehrálo.. Onen „rapidní“ nárůst totiž nepokryl ani částku, o kterou se mi zvýšil nájem v bytě. S touto variantou jsem tak trošku naneštěstí počítal, doufaje však, že na ní přece jen nedojde. Došlo.

Upřímně řečeno jsem už docela utahaný ze změn zaměstnání, poznávání nových kolegů, nových firemních zvyklostí a celého toho kolotoče. Upřímně řečeno nejradši bych našel místo, kde ze sebe člověk nemusí dělat naprostého kreténa za almužnu, nebo kam se nemusí stěhovat na 20 hodin denně. Chápu, všude je chleba o dvou kůrkách, ale proč na mne sakra vždycky vyjde ta spálená? Třeba je to jenom můj subjektivní pocit a i vy máte štěstí (smůlu) na podobné žumpy a dna, ale stále doufám, že se to jednou zlomí. Nicméně počtvrté ve dvou letech dávám výpověď. Což se mimochodem opravdu skvěle vyjímá na životopisu a předpokládám, že mne každý velmi rád zaměstná, když si představí, že mu zase za půl roku ukážu záda. To sice nemám ani v nejmenším v plánu, ale nechat si kálet na hlavu, nebo se stát otrokem za hrstičku rýže vážně nemám zapotřebí…

Na závěr tedy použiji frázi kolegy Disparity, který práci shání již o něco déle: „Kdybyste někdo nabízel skvěle placenou práci, ve které bych nemusel nic dělat, neváhejte a ozvěte se! Doporučují mě čtyři dentisti z pěti.“

pátek 13. června 2008

Fotbal a nahá Bohdalová

Na pozadí zařizování všech těch změn v osobním životě se mi povedlo zaznamenat několik velmi zajímavých záležitostí v životě naší společnosti. A protože jde o záležitosti všeobecně známé, dovolil jsem si mít na ně svůj vlastní názor.

První z nich je mistrovství Evropy ve fotbale. Podnik, který se nějakým způsobem dotýká každého z nás. Mnoho lidí je ochuzeno o své pravidelné dávky emocí, poněvadž televizní stanice, která letos přenosy z celého mistrovství zakoupila, odsunula, nebo dočasně zrušila velkou část svých obvyklých telešitnovel a podobného smetí na jindy. Prima žije fotbalem, tak ať si žije. Hospody a restaurace praskají ve švech, tedy alespoň ty, které jsou vybaveny promítacím plátnem, nebo televizí s velkou obrazovkou a z pivařů se stávají věrní fanoušci. V nejedné domácnosti vznikají zásadní spory, kdy manželky svým mužům (které povětšinou nepustí do hospody) nepřejí každodenní pětihodinový fotbalový zážitek a snaží se přepínat alespoň na večerníček kvůli dětem. V ulicích jsou k vidění auta s českými vlaječkami, billboardy s obličeji reprezentantů a v podvečer také často potácející se postavy v dresech, nebo jen se šálou na krku. To musí v těch vedrech být obzvlášť fajn...
To všechno je známkou mistrovství Evropy ve fotbale, tak jak ho tu vnímá valná část obyvatel. Je zde ale jedna věc, která mne na všech podobných sportovních akcích vadí čím dál víc. Mám pocit, že každý koho potkám, by mistrovství vyhrál i kdyby tam byl sám. Byl by mnohem lepším trenérem než je pan Brückner a lepším brankářem než je Petr Čech. Vždycky když při sledování přenosu slyším podobné teorie a mudrování, pomyslná kudla se se zlověstným skřípěním otevírá v mojí kapse. A je mi na blití z toho, kolik podobných teoretiků kolem sebe potkávám...

Druhá zajímavost, která mne v posledních dnech zaujala je kauza Jiřiny Bohdalové. Pro ty z vás, kteří ještě nevědí, o čem se mluví. Jeden z nejkanálnějších bulvárních plátků, totiž AHA!, přinesl fotografie herečky Jiřiny Bohdalové v rouše Evině. Jakýsi věrný čtenář tohoto sajrajtu totiž trávil dovolenou shodou okolností ve stejném hotelu jako herečka. Měl pokoj dokonce s výhledem na její balkón. A tak se stalo, že nafotil a natočil spousty fotek a videa o tom, jak 77 letá žena nahá vychází na balkon, potom chodí po pokoji a celé to vážení přátelé trvalo prý více než hodinu. Onen pohotový občan nelenil a vydal se ihned po své dovolené do redakce hnojníku AHA a nabídl svůj úlovek ke zveřejnění. A tak se miliony bulvárožroutů mohli pokochat nezahalenou postavou postarší dámy. Deník nezapomenul herečku zkritizovat za hanebné chování a to dost nevybíravým způsobem. Vždyť si přece dovolila na své dovolené svléknout se ve svém apartmá. Jaké sprosté chování!
Pro mne z toho plyne následující: Bulvární deníky jsou schopny zveřejnit i to největší svinstvo ve snaze urvat co největší díl z pomyslného koláče a zvýšit tak svou prodejnost. Lidé, kteří píší tyto články jsou bezcharakterní a bezpáteřní hajzli a jejich jména a fotky by měly viset na každém rohu. Jejich články totiž dokáží znepříjemnit život mnoha lidem a jiné dokonale zmanipulovat a oblbnout. Takže bych si před nimi rád alespoň od srdce odplivl. Všichni, kteří hltáte a kupujete tyto plátky se jděte vycpat. Prosím někam hodně daleko...

pátek 6. června 2008

pondělí 26. května 2008

Jen těžko uvěřitelné se stává skutečností!

Je mi 27 let, vystudoval jsem střední školu a jako jeden z posledních jsem absolvoval i naprosto zbytečný rok základní vojenské služby. Po vojně místo snah o další studium uchýlil jsem se k práci, abych mohl bez problémů uspokojit své potřeby ohledně výdajů. Poměrně rychle jsem vylétl z rodného hnízda a s nyní již bývalou přítelkyní společně žil v nájemním bytě v Nymburce. Prostě pohoda, roky ubíhaly, čas od času nastala nějaká změna v podobě rozchodu, nebo jiné zajímavosti....

Je mi 27 let, většinu z posledních sezon jsem trávil napůl prací a napůl aktivním životem. Aktivní život v mém podání neznamená sport, nýbrž spíš cestování, turistiku, přátele a napříč tím jako nepřetržitá linka se vine jeden velký nekonečný mejdan. V bytě 2+1 napůl sdíleném s kamarádem, v pokoji nevelkých rozměrů zařízeném stroze skoro jako na nějaké vysokoškolské koleji jsem trávil pouze čas nutný k odpočinku....

Je mi 27 let a ačkoli doba, kdy mi zhruba v patnácti Nymburských hospodských zařízeních obsluha tykala a vítala mne už ve dveřích slovy "Nazdar Prochore" , pomalu pominula, přesto o sobě nemohu říci, že bych byl nějak výrazně usedlý typ. Před dvěma lety jsem s kamarádem založil něco jako organizaci s názvem CK Špunt. Za tu dobu jsme uspořádali spoustu akcí, výletů a úletů s heslem Za hranice soudnosti a mnoho z nich tyto hranice skutečně dalece přesahovalo. A plánů do budoucna je stále mnoho....

Je mi 27 let, což je věk, v kterém většina našich rodičů již dávno byli našimi rodiči a nepřišlo jim na tom absolutně nic divného, ba naopak....

Je mi 27 let a nebude mi ještě ani 28 a na světě již bude o jednoho člověka víc. Ta myšlenka, která mi ještě nedávno přišla jako naprosto absurdní, totiž zplodit potomka a vychovávat jej v této šílené době, se stala skutečností. Ačkoli jsem se první dva dny poté, co mi byl onen fakt mou milovanou sdělen, nezmohl ani na větu jednoduchou, teď už se vše vrací do normálních kolejí. Jak moc byla ona pomyslná výhybka přehozena a tudíž se bude má nová cesta odchylovat od té dosavadní je nyní těžké určit a posoudit....

Je mi 27 let a mou hlavou se honí myšlenky, které tam nikdy nebyly... Svatba... Jméno toho malého... Bydlení... Výchova... Hrdost... Všechno pěkně zmateně a bez ladu a skladu. Lhal bych, kdybych řekl, že v tom mám jasno. V jednom ale jasno mám: Bude to dobrý.

Je mi 27 let a život jde dál...

pondělí 12. května 2008

Oslava oslav

Tak a je to tu, ačkoli jsem si původně myslel, že se mi povede ihned po jedné z nejnáročnějších akcí roku, tedy oslavě narozenin, intenzivně odpočívat. A tím pádem vyplodit report ihned v následujících dnech, věci se měly trošku jinak. Vzhledem k tomu, že se má drahá M. intenzivně připravovala na dnes již proběhlou soutěž a výstavu aranžérů a mně se v práci blíží celkem veledůležitý audit, nebylo a není času nazbyt.

Vzhledem k tomu, že oslavu narozenin pořádám každý rok už hodně let nazpět a nyní se přibližně ve stejném termínu ještě uskutečňuje oslava CK Špunt, bylo jasné, že ani letos tomu nebude jinak. Již zhruba v lednu jsem se začal poohlížet po nějaké příhodné lokalitě, kde se dá snadno vměstnat okolo dvaceti lidí. A jelikož momentálně neoplývám ženou vlastnící příhodnou nemovitost a v mém pronajatém panelákovém bytu 2plus1 je podobná věc víc než nemyslitelná, musel jsem buď oslovit nějakého známého vlastníka nemovitostí, nebo se zalovit ve vodách neprozkoumaných. První varianta byla také víceméně pasé hned od začátku, neboť i to sporé množství známých, kteří nemovitost mají, nás velmi dobře zná a ví, co to znamená, ubytovat v ní 20 alkoholíků a šílenců na několik dní. Takže nezbývalo než se poohlédnout po místech, kam nechvalná sláva Špuntu ještě nedolehla. Chvilka brouzdání po internetu a na světě bylo několik možností. Nakonec jsem se rozhodl pro Jindřichov na Moravě. Jednak byla chalupa dimenzována pro celkem velké množství lidí, jednak její pronájem na 4 dny nevyšel zase na tak šílené peníze a v jednak se Jindřichov nachází v Jeseníkách, což jsou hory, kam noha špuntova ještě takřka nevstoupila.

Akce byla naplánována na prodloužený víkend od 8.5. do 11.5. a čtvrtek byl najednou tu. Pro odvoz nutného proviantu (sudy, pípa, jídlo, pytel listí, batohy...) jsem měl vypůjčené ideální prostorné vozidlo od jednoho známého Nymburského zahradníka. Doprovod a pomoc mi poskytoval kamarád Rolnička. Takže jsme brzy ráno osedlali půjčené berlingo, kterému mimochodem nefungují zámky a vypravili se drancovat obchodní domy za účelem pořízení dostatečného množství zásob. Ještě neokoukaný Kaufland jsme zdolali za necelé dvě hodiny. Auto se pomalu plnilo nezbytnostmi a zbývalo doložit sud pro první večer a zajet pro maso. U Rozinky jsme naložili sud a na nádraží jsme se setkali s vlakovou četou. Těm jsme pomohli od nejtěžších zavazadel a popřáli jim šťastnou cestu. Když jsem si je v tu chvíli představil po třech a půl hodinách ve vlaku se spoustou vína a rumu, začal jsem se trošku obávat o to, zda vůbec na chalupu dorazí. Jindřich, Rákos, Roman a Květa, Kejt, Rozinka, Hospodin, Chad a Rita tedy vyrazili na vlak a my jeli ještě pro maso.

Cesta byla malebná a rychle utíkala, jen převrácený kamion plný zmrzlého masa nás přinutil vzít to celé asi padesátikilometrovou objížďkou a tak jsme na místo přijížděli s asi hodinovým zpožděním. Od první chvíle, kdy se nám otevřel pohled na Jeseníky, jsem si tyto hory zamiloval. A jak jsme se blížili k chalupě, byl ten pocit čím dál silnější. Když nás majitel donavigoval přímo k chatě byl jsem už skoro v sedmém nebi a ve chvíli kdy s námi chatu procházel a odhaloval její zákoutí, tak až na malého červíčka, který mne nahlodával myšlenkou, že tenhle dřevěný skvost zřejmě náš nájezd neustojí, mi bylo nepopsatelně. Postupně nám bylo ukázáno několik velmi zajímavých místností. Například sauna, meditační koutek, pokoje v prvním a druhém podkrovním patře... Prostě nádhera. Tiše jsem se radoval, že majitel neuvidí zbytek výpravy, která nás dva měla ještě ten den doplnit. Zřejmě by propříště zvednul cenu.

Pan majitel odjel a zanechal nás na pospas divoké přírodě, sudu piva a obrovské dřevěné chalupě. Ani jeden jsme neváhali a jali se vybalovat všechno, co jsme přivezli, během chvíle byla lednička i mrazák po okraj plné, sud naražený, dřevo připravené u ohniště, hudba hrála a my byli doma. Pomalu se začaly scházet dvojice či trojice značně podroušených zjevů, kteří původně ještě zasedli v Jindřichovské nádražce a rozdílných počtech vypitých piv se vypravovali na cestu k chalupě. Zhruba 5 km, které je od nás dělilo zdolávali v časových intervalech přiměřených k jejich schopnosti chodit a vnímat naše telefonické navigování. Nakonec jsme se ale přece jen všici sešli, doplněni ještě o Hanku s Jirzym a Álu s Martinem. Pro některé již den končil, jiní se pustili do tvorby večeře. Vařilo se mlíčko, nakládaly ryby. Nymburská 13° v sudu ubývala, hudba hrála a...

Bylo páteční ráno. Sud přede dveřmi chalupy zel prázdnotou. Vedle něho vysypaný popelník, rozbitá sklenice od piva. Od ohniště vycházela poslední nitka dýmu z dohasínajícího ohně, opodál místo hromady dřeva jen pila a sekera mezi posledními nespálenými větévkami chvojí. A z chalupy se pomalu vynořovaly postavy jako z béčkového hororu. V obličejích výraz nesmírného utrpení v rukou prázdné půllitry a za krkem takřka zhmotnělé obrovské lidoopy. Bylo tedy potřeba rychle jednat a dojet do města pro další sud. Vzhledem k tomu, že Jindřichov je nedaleko Hanušovic, kde je shodou okolností pivovar, a to Holba. Na Holbu jsem slyšel jen a jen chválu, takže pivo pro příští dny bylo jasné. Vyrazili jsme tedy s kolegou Disparitym na nákupy. Malou chybkou bylo, že jsem snídaňovou žízeň uhasil trošku vytuněným banánovým mlékem ze včerejšího večera, takže pak cesta po horských silničkách nebyla úplně pohodová, ale nemohl jsem nechat ostatní na holičkách. V pivovaru jsme koupili dva sudy jedenáctky, ve městě cestou ještě nějaké pochutiny, zeleninu a maso a hurá zpět osvěžit hrdla zesláblým obyvatelům.

Mezitím Chad, který se chopil všech záležitostí, které se týkaly vaření a kuchyně připravoval pochoutky na gril a podobně. A vůkol se kalilo o 106.

Abychom ale pouze neseděli na chatě a nelili do sebe litry chlastu, chtělo to trávený čas okořenit i nějakou turistikou. Kdo mohli ještě chodit, sebrali zbytky sil a vyrazili jsme na zříceninu hradu Pleče. Vzdušnou čarou od chalupy to bylo asi 5 kilometrů, což se při chůzi po cestách dá lehce protáhnout i na trojnásobek. Takovou porci kilometrů by však naše v tu dobu již poměrně zhuntovaná těla neunesla. Vyrazili jsme tedy podle kompasu rovnou za nosem. Před námi se objevovaly kopce, jejichž sklon nebyl příliš rozdílný od skalní stěny, pak zase sešup do údolí určený pro test dospělosti v tlupě kamzíků. Po několika podobně zdolaných kopcích se před námi objevily zbytky zdiva starého hradu Pleče. Někde v těch místech byl dopit poslední hlt mléka a poslední kapky zvětralého piva, takže nezbývalo než se vrátit zpátky do teplého nitra Terezy (tak se jmenovala ta chalupa vy dobytci). Večer se pak už jen muzicírovalo na kytáry a bubínky okolo ohně a jedlo, pilo, hodovalo. Jo abych nezapomněl, od čtvrtka jsme se těšili, až vyzkoušíme saunu. Takže jsme jí taky řádně otestovali. V koupelně se napustila vana studené vody a sauna se vytopila na 100 stupňů. Naštěstí to tam s nikým neseklo...

Sobotní slunečné ráno opět vylákalo valnou část slavících do přírody a do hor. Někteří dokonce zvládli odejít dříve, než se stihli nalít... Já jsem se tentokrát rozhodl zůstat... V plánu bylo napéct hromadu bramboráků a vypít třetí sud. Tedy jsme celý den pojali skutečně rekreačně a kromě toho, že každý přidal ruku k dílu při loupání brambor a vaření bramboráků, jsme se všichni prostě jen váleli na trávě a srkali holbu, whisky, rum a další nechutnosti... Celý den utekl jako voda, mezitím se vrátili turisté a přibylo ještě několik dalších postav, které při cestě vlakem postihl podobný osud jako čtvrteční skupinu. Totiž jejich vlak měl velké zpoždění způsobené problémy na trati z důvodu vyskakujícího fanouška Baníku Ostrava, který za své dobrodružství zaplatil životem. Takže se jejich cesta o pár hodin protáhla a na chatu již dorazili víceméně v nepoužitelném stavu. No a večer v bramborákové náladě proběhl až do úplného vypití veškerých zásob alkoholu a kromě vody z kohoutku již nezbyla ani kapka. To bylo však už dlouho po půlnoci....

Ráno nám nezbývalo, než se pomalu začít smiřovat s realitou návratu zpět zpoza hranic soudnosti do všední středočeské, či Pražské reality. Nikomu se z tohoto malebného místa příliš nechtělo, ale tak už to chodí. Kdosi ještě rychle dojel pro basičku lahváčů a nějakou tu lahvinku, aby se nám lépe uklízelo, přičemž každý, kdo se napil, měl velké problémy sám se sebou natož s úklidem. Ale i tak se nám celou chalupu povedlo vrátit do původního stavu a okolo poledne nastal odjezd.

A v duchu celého víkendu velmi hluboko za hranicemi soudnosti se nesl i odjezd. První auto bylo krátce po opuštění Jindřichova zastavenou hlídkou policie. Řidič nadýchal a byl nucen hodinu pobíhat okolo auta, aby vystřízlivěl. Pěší skupina, která se přesunovala na Jindřichovské nádraží, cestou ztratila Jindřicha. Ten byl naprosto bez peněz a ostatní tedy dobré dvě hodiny čekali ve zdejší nádražní restauraci, zda se neukáže. Nakonec uspořádali sbírku a peníze nechali u milé výčepní, kdyby náhodou ještě někdy Jindřich dorazil. A my s Rolničkou po celkem bezproblémovém předání chalupy nasedly do berlinga a nic. Baterie totálně vybitá díky rádiu, které zůstalo přes víkend zapnuté... Nakonec jsme od zdejšího kutila sehnali nabíječku (né přes kabely to fakt naskočit nechtělo) a hodinu jsme čekali, až se baterie poněkud oživí...

A nakonec jsme se v neděli večer sešli všichni v Nymburce za větrem a udělali tam poněkud nestandardně velký mejdan...

Tak až zas za rok budeme se Špuntem něco slavit, jste všichni zváni.

neděle 4. května 2008

Kretén chlazenej vzduchem III

Je neděle 4. Května a s ní rozuzlení mých obav ze seskoku padákem č. 2. Už jsem se zmínil o tom, že tentokrát mám ze svého parašutistického pokusu mnohem větší obavy, než z loňské premiéry. Při prvním skoku se totiž všechno tak nějak seběhlo a vlastně až pár dní po dopadu jsem měl šanci si to začít uvědomovat. To se ostatně stalo i ostatním a proto se nakonec pro zopakování onoho kousku rozhodly jen dvě osoby. Já a kamarád Tarmara. Tím jak odhodlaných duší ubývalo, snižovalo se i moje sebevědomí a narůstal strach z dalšího letu, ale především z kroku do neznáma ve výšce 1500 metrů nad povrchem, na kterém se obvykle všichni pohybujeme. V pátek nastal příjezd na letiště a malé zopakování nutných úkonů před, při a po skoku. Počáteční stres se začínal měnit v přesvědčení, "že to nějak pude". A když jsme ráno v devět, po nepříliš dobře strávené noci, kdy jsme pokoj sdíleli s trojičkou postav, o kterých se nebudu víc zmiňovat, jinak by se prosté vyprávění změnilo ve vulgární žumpu, stanuli na letištní ploše, bylo již mé odhodlání takřka skálopevné. Nejprve jsme si vytlačili z hangáru andulu, aby nás mělo co vynášet do těch modravých výšin a pak jsme se přesunuli na travnatou letištní plochu. Odtud se vždy 12 odvážlivců, sebevrahů, sportovců, bláznů, kreténů a podobně, (nazývejte si to jak chcete, ale vše je pravda:-) ) v útrobách letounu ruské výroby pomalu vznáší do výšek, aby po chvilce zavěšeni na barevné obdélníčky látek zase padali zpět k zemi, zprvu podobni dětským drakům, kteří dali sbohem provázku, který je jako jediný spojoval s pozemskou nicotností. Po chvilce však každé oko rozezná postavu člověka, který rukama ovládá celé to ústrojí změti provázků, popruhů a látky. Někteří se blíží k zemi rychleji, ti nacvičují seskok na čas, či na přesnost, kdy se musí strefit do matrace, která na ně trpělivě čeká na zemi. Jiní ve vzduchu dělají různé piruety a vruty a další ještě před otevřením padáku na obloze vytváří formace a spojení, ze kterých by přecházelo mnohem víc zraků, kdyby nemilosrdný svit slunce neoslepil každého, kdo se snaží na všechny ty věci na nebi zaostřit svůj pohled. A mezi těmito profíky se čas od času objeví i jiní lidé. Buď jsou to začátečníci, jako já, nebo ti, kteří právě absolvují svůj první skok a jejich jediným a největším přáním je, celé to ve zdraví přežít. Také jsou tu i ti méně odvážní, kteří chtějí zažít něco neskutečného a svěří se do rukou tandempilotovi, který je bezpečně snese připnuté na svém břiše dolů. V sobotu například takto ten nezapomenutelný zážitek prožila dívka upoutaná na invalidní vozík.

V letadle jsem byl podruhé v životě a v tu chvíli jsem byl již pevně odhodlán dodržet slibovanou bilanci 2 vzlety x 0 přistání. Asi v sedmi stech metrech se mi nekontrolovatelně rozklepala kolena a přitom jsem si připadal mnohem klidnější než minule. Vysazovač připnul šňůru která vytrhává a otvírá padák k lanku u stropu plechového monstra a zavelel k přesunu ke dveřím. První bílé mraky již pluly okolo nás a pod námi. Pustil jsem šňůru, ruce zkřížil předepsaným způsobem v rozkroku a pak už následovalo zase ohromné prázdno pod nohama se zemí tak blízko a přitom tak strašně daleko. Zvuk motoru ustal v dálce a kolem mne bylo jen ticho a dva další parašutisté... A všechen strach byl ten tam... Rozplynul se někde v těch mracích, které jsem při svém prvním nádechu po výskoku připravil o nějakou tu kudrlinku. A všechny ty pocity vítězství sama nad sebou se mísily s chutí zůstat tam nahoře a nejdřív si to všechno důkladně prohlédnout, s chutí přistát a nastoupit hned do dalšího vzlétajícího letadla a znovu a znovu zažívat ten okamžik, a taky trochu s bolestí z popruhů zařezávajících se mi do třísel. Přistání proběhlo víceméně hladce, nicméně v porovnání s baletem, který při přistání předváděli absolventi svých tisících seskoků, byl můj dosed na zadnici poněkud méně impozantní...

Co dodat, letiště v Hořovicích mne stoprocentně nevidělo naposledy, pokud to půjde, rád bych tento zážitek prožíval častěji než jen jednou do roka. Takže uvidíme. Kdyby se někomu z vás chtělo to zkusit, mohu to jen doporučit a všem, kteří své "podruhé" vzdali kvůli strachu vzkazuju: Stál jsem malý krůček od toho, abych to vzdal ze stejného důvodu, ale jsem nesmírně šťastný, že jsem svůj strach dokázal překonat a vězte, že napodruhé je to ještě o poznání krásnější a lepší.

pátek 2. května 2008

Kretén chlazenej vzduchem II

Tak dneska nastává druhý díl dobrodružství zvaného Prochor parašutista... Za chvíli totiž usedám do vozu a vyrážím společně s několika známými na letiště Hořovice, kde zítra někdy po poledni vstoupím do letadla zvaného Andula a přibližně 1,5 kilometru nad zemí z něho zase vystoupím. Už zhruba dva dny pociťuju zvláštní mrazení...

Když jsem se k seskoku odhodlal loni poprvé bylo to všechno jinak, letadlem jsem do té doby ještě nikdy neletěl, takže celé to byla jedna velká premiéra... První let, první seskok. Teď mne to čeká podruhé. Což o to, let je v pohodě, jenže ten seskok to je taková haluz, že jsem minule byl ještě 14 poté řádně rozhozen...

Minule nás tento prvoseskok absolvovalo 12, podruhé se již odvažujeme pouze dva, tak uvidíme.

Mimochodem, kdybychom se neviděli, tak hezkej zbytek života.

V případě, že by se oslava příští týden měla změnit pietu, myslím, že by tedy bylo dobré vědět kam máte jet. Takže dnes odtajňuji místo, které jste luštili v kvízech. Celé se to odehraje 8.-11.5. na chalupě Tereza v Jindřichově u Šumperka poblíž Hanušovic...

středa 30. dubna 2008

LSD - můj nezvedený kamarád

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil od pana Alberta Hofmanna, objevitele LSD.

Tento člověk totiž včera 29.4.2008 zemřel ve věku 102 let.

Albert Hofmann se narodil ve Švýcarsku v roce 1906, vystudoval chemii a po studiích byl zaměstnán ve výzkumných laboratořích firmy Sandoz, kde pracoval na výzkumu houby Paličkovice nachové (námel). Jeho úkolem bylo rafinovat a syntetizovat v ní obsažené aktivní složky k farmaceutickým účelům. Dlouhodobým výzkumem se nakonec dopracoval v roce 1938 k syntéze LSD-25. Látka byla původně zkoumána ve spojitosti s léčbou srdečních chorob, její výsledky na pokusných zvířatech však v tomto ohledu byly nepřesvědčivé a neuspokojivé a LSD tak na 5 let putovalo do trezoru. Když v roce 1943 obnovil výzkum alkaloidů námelu a znovu syntetizoval LSD-25, došlo k nehodě a přes kůži potřísněné ruky se LSD poprvé dostalo do těla člověka. O tomto prvním ryze náhodném zážitku později napsal:
"Upadl jsem do zvláštního, nikoli nepříjemného stavu. Podobal se opilosti a charakterizovala jej výrazně zjitřená fantazie. Jako ve snách jsem vnímal nepřetržitý proud fantaskních, mimořádně plastických obrazů prazvláštních tvarů s intenzivní kaleidoskopickou hrou barev. Asi po dvou hodinách se můj stav vrátil do normálu."
Samozřejmě si spojil tento zážitek s látkou LSD-25 a hned druhý den vypil 250 miligramů LSD rozpuštěných ve vodě. Ihned poté požádal svého asistenta, aby jej doprovodil domů. V té době panovala druhá světová válka a tak jediným dostupným prostředkem byl bicykl. Tato událost je v dějinách LSD známa jako tzv. bicycle day. Opět cituji jeho pozdější slova, jimiž popsal tento den: "Všechno jsem viděl zkreslené a nejasné. Usadil se ve mně nějaký démon, zmocnil se mého těla, mysli a duše. Prostor a čas se stávaly stále chaotičtější a já nedokázal jednat, jak bych chtěl. Nemohl jsem nijak zabránit hroucení světa kolem sebe... Cítil jsem se mimo své tělo. Moje já se vznášelo kdesi v prostoru. Myslel jsem, že jsem zemřel. Dokonce jsem viděl ležet na pohovce svoje mrtvé tělo..."
Veřejnosti byla tato látka představena v roce 1954. Předpokládalo se její využití v psychiatrii, neboť dokázala odblokovat pacientovy obranné mechanismy a mohl tak snáze hovořit o svých traumatech a problémech...
Postupem času se látka stala oblíbenou v intelektuálních kruzích, pro intelektuály znamenala bránu do bohémského světa. Také se testovala ve věznicích za účelem snížení sklonů k recidivě, opět s velmi příznivým účinkem. O látku se také velmi blízce začala zajímat armáda, která zkoumala její potenciální využití ve studené válce. Armádní testy prokázaly schopnost vyřadit při relativně malém množství látky z provozuschopného stavu na nějaký čas třeba i celou ruskou armádu. Přišla šedesátá léta a s nimi hnutí hippies a LSD se stalo v tomto hnutí masově využívanou záležitostí. LSD se legálně vyrábělo na mnoha místech... Koncem 60. let se ale nad kyselinou snů začaly stahovat mraky a po přezdívce Droga nebe a pekla se stala Drogou pekelných vizí. A posléze byla legální výroba LSD zcela zastavena. A dodnes patří v celém civilizovaném světě na seznam zakázaných látek, ačkoli v poslední době se v omezeném množství opět začíná s jejím testováním pro využití v medicíně a psychiatrii.

Nová látka zaujala psychiatry a psychology i v Čechách. Oficiálních experimentů v letech 1954-74 se účastnili pacienti léčeben i zdraví dobrovolníci. Na psychiatrické léčebně v Sadské se prý uskutečnilo na 3000 sezení s LSD, při nichž lidé zaznamenávali své vjemy a zrakové halucinace. A české LSD začala dokonce od roku 1965 vyrábět opavská Galena.

Své pocity a zkušenosti zaznamenal Albert Hofmann do knihy LSD, mé nezvedené dítě.


Můj osobní vztah k LSD se datuje od 4. ročníku gymnázia, kde jsem v rámci studia semináře psychologie a sociologie vytvořil práci na téma Halucinogenní látky, jejíž praktickou částí bylo zaznamenat subjektivní pocity z konzumace každé z nich a porovnání s ostatními drogami.

Od té doby se čas od času k LSD stále vracím a jsem přesvědčen o tom, že mne pokaždé něčím obohatí. Tímto ovšem neříkám, že bych chtěl někoho přesvědčovat, ať začne fetovat. Za prvé je takové nabádání trestné a za druhé stejně už všichni fetujete.

Zasaď strom, postav dům...

Všude okolo je tolik věcí, kvůli kterým by člověk mohl být od rána do večera v depresi, nebo prostě jen neustále nasranej. Ať je to politika, mezilidské vztahy, ekologie, nebo třeba připálený puding na plotně. Nasraných ksichtů kolem sebe denně potkáváme desítky, možná stovky. A je opravdu naprostá ztráta času přizbůsobovat se té okolní všeobjímající dementní nasupenosti. Lepší je si čas od času udělat nějakou tu radost a pak bý hepy a všem se tlemit do zamračených tváří. Stačí k tomu mnohdy fakticky málo. Třeba zasadit strom...

V pondělí jsem si na oslavu narozenin rozhodl dopřát nějaké to pivečko v oblíbené pivnici na zimním stadionu. Když už nás výčepní po zavíračce opravdu vyhazovala, objevili jsme v křoví malý stromek, břízku i s kořenovým balem, kterou zde bůhvíproč někdo jen tak zanechal. Listy měla ještě naprosto svěží a tak nás napadlo, že by nebylo špatné ji někam zasadit. Cestou domů jsme také hned objevili naprosto výborné místo... Hned vedle stadionu je parčík, který zaujímá místo bývalého hřbitova. A přesně tam jsme objevili ideální prostor pro zasazení stromu. Hned v úterý se v pivnici sešla skupina individuí ještě o trošičku divnějších než obvykle. Jeden přišel do hospody s rýčem, druhý táhl kýbl. Naštěstí se tomu nikdo ani moc nedivil a vzhledem k tomu, že i sama výčepní se akce STROM účastnila, na náčiní nikdo nic nenamítal. Po zavíračce jsme se tedy kradmo vyplížili z hospody s rýčem, kýbly plnými vody, chňapli do ruky břízu a jali se vybírat to nejlepší místo pro její osazení,. Během několika minut byla jáma vykopána, osazena a opět zahrnuta, pevně ušlapána a důkladně zalita. Pod rouškou tmy pak okolo asi 1,5 metru vysokého stromku postávalo zhruba 8 postav a ještě několik minut debatovaly, jak dlouho zde asi naše bříza vydrží. Mimochodem, dali jsme jí jméno Robert, poněvadž ten den má Robert svátek...
Ano, jsem zvědavý jak dlouho tam vydrží stát a růst. Třeba se vůbec nevzchopí a za dva dny opadá a uschne. Třeba jí už dnes večer zlomí nějaký pubertální arcizmrd jenom proto, aby si dokázal, jak je drsnej a hustej... Třeba přijedou sekáči z technických služeb a přijde jim jako naprosto nemožné se při sekání trávníku vyhnout stromku a vezmou to napřímo Robert Nerobert. A třeba tam za padesát let bude stát vysoká bílá bříza a nikoho ani nenapadne, za jakých okolností se tam dostala.
Já vlastně ani nevím, jestli to třeba není zakázaný, jen tak si takhle bez povolení sázet stromy. Za rok okolo třeba půjde úředník z města a s hrůzou zjistí, že tenhle strom tedy opravdu nebyl schválen radou města do územního plánu a musí pryč.
Proč o tom všem píšu? Nikdy bych nevěřil, že na člověka může zasazení jednoho stromu tak silně zapůsobit a nejsem sám. A taky je mi jasný, že nezůstane jen u Roberta, tím spíš, pokud mu někdo způsobí nějakou újmu... Pár míst, kde by se strom opravdu hodil znám.
A když všechno dopadne tím nejlepším možným způsobem, budeme se každý rok 29.4. scházet v stínu jeho větví a s flaškou čůča v ruce bilancovat...
A co já? Pracuju ve stavební firmě, takže stavění domů nemá smysl komentovat. Strom jsem zasadil včera... Takže už toho věru moc nezbývá do naplnění jistých okřídlených hesel....

P.S. Kdo si to ještě nezkusil, fakt je to hustý, vřele doporučuju!

pátek 25. dubna 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XII

Zdravím všechny pozůstalé luštitele. Pozůstalé proto, protože již máme několik úspěšných řešitelů. Poslední indicie již budou o něco jednodušší, neb nemám mnoho času vymýšlet další poutavé hádanky a zároveň je mým přáním oslavit ty narozky jinak, než o samotě... Dnes vám také kromě obvyklé indicie ještě přikládám seznam věcí, které je třeba přibalit s sebou na cestu. Tak tedy nejdříve indicie.

Vchod do chalupy se nachází vzdušnou čarou přesně 143 kilometrů a 750 metrů od vchodu do mnou obývaného bytu.:-)


A teď ještě ty nezbytnosti:

Půllitr , spacák , šátek , baterka .

Neb se totiž kromě jedné velmi zajímavé exkurze na vás také chystá několik překvapení:-)

Muhehe.

pondělí 21. dubna 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie XI

Já vím, já vím, všichni čekáte na další Indicii a ona nepřichází a nepřichází. Je to zajedno způsobené tím, že mi trošku došly nápady na nové hádanky. Jednak také tím, že už nevím, jak bych vám ono místo více přiblížil. No nevadí, něco ještě vymyslíme. Pro dnešek jsem si pro vás tedy připravil takovou malou cenovou rozvahu, kolik vás bude stát lístek, když se tam budete ve čtvrtek 8.5. chtít dostat prostředky veřejné hromadné dopravy. Na základě toho si můžete zkusit stanovit, kam že to vlastně pojedete na oslavu.

Možností dopravy je v tento den více. Budu se ale zabývat těmi nejrychlejšími a nejkratšími. Jedna z nich je čistě vlakem a jedna kombinuje vlakovou a autobusovou možnost cesty. Obě možnosti předpokládají odjezd z Nymburka a konec v místě, které se tu celou dobu snažíme odhalit. Ceny uvedu pro jednotlivce a pak také skupiny čítající 5 a 10 lidí. Při cestě vlakem předpokládejme, že jednotlivec vlastní základní zákaznickou in-kartu, u skupin počítáme se skupinovou slevou. (u autobusů sleva pro skupiny není)

Tak tedy:
1) Start v pozdním ránu, doprava kombinovaná, 1 přestup.

Jednotlivec: 131,- Kč
Skupina pěti osob: 643,- Kč
Skupina deseti osob: 1278,- Kč


2) Start těsně před obědem, doprava vlakem, 2 přestupy.

Jednotlivec: 188,- Kč
Skupina pěti osob: 751,- Kč
Skupina deseti osob: 1376,- Kč


Oběma způsoby se lze do cíle dostat za dobu o něco málo delší, než 3 hodiny.

Snad vás tato indicie přivede zase o kousek blíže k chalupě...

čtvrtek 17. dubna 2008

Proč být spokojený, když to jde i jinak sakra.

V posledních dnech se mi povedlo ve svém okolí zachytit značné množství lidí, kteří vyjadřují svou nespokojenost s čímkoli, byť se často jedná o značně absurdní záležitosti. Jsou to zkrátka lidé, kteří si libují ve své nespokojenosti, často hraničící až s ublížeností. Netvrdím, že je to odraz posledního vývoje doby. Ani netvrdím, že se tito lidé objevili z ničeho nic. Jen se čas od času stane, že člověk zaznamená určitý jev v určitém čase mnohem intenzivněji, mnohem intenzivněji jej vnímá a mnohem více mu vadí. Ač nechci zase tak brutálně zobecňovat, mám pocit, že jisté modely chování jsou podobné celému našemu národu. A jedním z nich je i neustálá nespokojenost, která však v drtivé většině případů není nikterak spojena se snahou cokoli udělat pro jakékoli zlepšení stavu. My si prostě strašně libujeme v tom, že jsme děsný chudáci, že nás všichni okolo osírají, kde se dá a dělat s tím nic nejde. Klasická odpověď na otázku: "A zkusil jsi to vyřešit takhle?" bývá zhruba taková, že dotyčný již zkusil všechno, ale prostě s tím nic dělat nejde. Ono "zkusil všechno" však většinou znamená prosté nadávání v hospodě u piva, nebo doma u zpráv na Nově. Druhá častá odpověď bývá: "Nezkusil, poněvadž to stejně nemá cenu, dyk to moc dobře znám...
Stěžovat si umíme skutečně na všechno, a zároveň ze všeho dokážeme udělat osobní křivdu. Uvedu pár příkladů, které jsem poslední dobou osobně zaznamenal.

1)Práce: Jeden známý se mi nedávno svěřil s tím, že je již 2 měsíce bez práce a díky tomu nemá na nic peníze a tím pádem je skutečný chudák. Na otázky, proč práci nemá, opáčil tím, že mu ještě nikdo nenabídl adekvátní práci k jeho požadavkům průměrného středoškoláka se všeobecným vzděláním, samozřejmě s platem plně postačujícím k hrazení veškerých jeho mírně nadstandardních požadavků a potřeb. člověku by se až chtělo slzu uronit nad tím, jak se celý svět spiknul proti této osobě a nikdo není schopen mu nabídnout pozici ředitele v dobře vydělávající firmě. Představa, že by alespoň po dobu, než se všichni současní ředitelé ukáží jako naprosto nevhodní pro vykonávání své profese, pracoval například jako skladník, či ještěrkář, je vyloučena. A tak bude raději sedět doma a cítit se ublíženě.
Další příklad seděl nedávno v jednom lokále u piva a hlasitě nadával na to, jak se ty kurvy ve škodovce mají dobře se svou nadprůměrnou mzdou a třináctými platy a on chudák údržbář v ŽOS Nymburk bere sotva polovic. Byl by takhle plakal do doby, než by se všichni soucitem rozplakali také, kdybych se ho nezeptal, proč se nesebere a nejde do té škodovky také. Kromě plků o délce dojíždění (autem asi 30 minut) , debilní práci na lince a alergii na montérky, jsem neslyšel jediný rozumný argument. Šlo prostě jen o to si stěžovat....

2) Ceny v obchodech: Tohle znáte zřejmě všichni, minimálně jednou denně se setkávám s někým, kdo žehrá na vysoké ceny v obchodech a staví se do pozice div ne žebráka, který otáčí poslední tvrdě vydělaný peníz a rozhoduje se, zda raději zrnkem rýže na chvíli utiší hlad svých podvyživených dětí, a nebo ji ušetří na dobu, až bude ještě mnohem hůře. Obrovská škoda je, že nejvíc podobných žebráků potkává člověk zase v hospodě, kde na lístku je větší plot, než okolo královské obory... A pak je taky můžeme potkat v hypermarketech, kde žrádlo a výplody konzumní společnosti podpořené masivními reklamními kampaněmi z jejich košíků vrchem přepadávají. Copak si tady sakra nikdo neuvědomuje, že až na naprosté výjimky, které si za to většinou mohou samy, se tady všichni mají jako prasata v nejmenované obilnině? Ukažte mi někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit. Někoho, kdo jí maso jen o prvním víkendu v měsíci, protože ve zbytku týdne na něj nejsou peníze... Já takové lidi prostě neznám, a nebo jich je opravdu zatraceně málo. Přesto každý při jakékoli informaci o zdražení másla skládá hlavu do rukou a hlasitě mluví o emigraci a vyhladovění.

3) Stěžování pro stěžování.: A pak jsou tu individua, která si prostě stěžují, protože na tom je jejich existence velmi pravděpodobně závislá stejně, jako na vzduchu, či vodě. To jsou lidé, kteří si stěžují, že je v zimě zima, nebo o týden později zase že je v zimě málo zima. (což dokáže ještě stále velká spousta lidí umocnit hláškou "To za komunistů nebejvalo.") Ti, kteří si stěžují na rozbité silnice, hlučnou mládež, příliš mnoho druhů chleba v regále, všudypřítomný nepořádek ( a nejsou přitom schopni si ani uklidit na vlastním dvorečku, nebo sebrat papírek na cestě a hodit ho do koše.) Takových možností ke stěžování je na tom světě širém a češi jsou zaručeně jedni z těch, kteří je nejvíce využívají...

Posledním impulzem k tomu, abych si tu postěžoval ale byl včerejší rozhovor s jedním známým. Ten si velmi hlasitě stěžoval na to, že v hypermarketech prodávají rajčata a jinou zeleninu bez chuti. Rozhovor vypadal asi takto:

ON: To je hrozný, kdo to má žrát, je to drahý a stejně to nemá žádnou chuť.
JÁ: To bude možná tím, že je to sezonní zelenina a v lednu prostě není její sezona.
ON: Ne ale to není pravda, to dělají jen proto aby na nás vydělali a přitom není problém postavit vytápěný skleník a vypěstovat rajčata, který jsou voňavý a chutný. Nebo to třeba dovážet z Afriky, tam je přece maj pořád čerstvý a dobrý.
JÁ: A nemyslíš, že by to třeba bylo drahý a zbytečný? Navíc normální je, že rajčata jsou v létě.
ON: Jak jako drahý, tak by třeba stály stovku, ale já bych si je koupil. Navíc kecáš, protože ani v létě ty rajčata nejsou dobrý tak, jako je pěstovala na zahrádce moje babička.
JÁ: Aha, tak si v létě zajeď na vesnici a tam je koupíš u každýho zahrádkáře čerstvý a voňavý.
ON: A proč bych kvůli tomu měl jezdit na vesnici, když tady máme obchody.....

Mohl bych pokračovat dlouho, ale rozhovor se v podobně absurdní rovině nesl ještě několik minut a to nemá smysl psát...

To jsem si hezky postěžoval, co....?

neděle 13. dubna 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie X

indicie pro tento týden přichází s drobným zpožděním.... A tentokrát to nebude ani žádná namáhavá pátrací či luštitelská záležitost. Jedná se o drobnou přesmyčku jednoho důležitého slova. Indicie tedy zní:

čepel


příjemnou zábavu....

středa 2. dubna 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie IX

Dnešní indicie vychází v čase, kdy po světě běhá již nejméně jeden úspěšný řešitel indicií předchozích. Což mne utvrzuje v tom, že zase až tak těžké to být nemohlo a není... Nicméně do narozeninového víkendu zbývá ještě stále zhruba 5 týdnů, což znamená 5 kvízů, ve kterých se jistě chytí i všichni ostatní. Na dnešek jsem si pro vás připravil takovou zajímavou poznávačku, jejímž výsledkem bude opět další pěticiferné číslo, které bude znamenat devátou indicii. Seznam, který si můžete přečíst níže, obsahuje názvy rostlin a živočichů z pěti různých kategorií. Najdete tam Ptáky, Motýly, Ryby, Houby a Rostliny dřevité. Vaším úkolem je zjistit, do které z výše uvedených kategorií onen druh spadá. Na konci sečtete jednotlivé skupiny a vyjde vám ono pěticiferné číslo kde první číslici tvoří počet druhů ptáků, druhou počet druhů hub, třetí číslici dostaneme sečtením Motýlů, čtvrtou potom při spočítání rostlin a konečně pátá vznikne z počtu ryb.
Nápověda pro vás je, že součet číslic výsledného čísla musí tvořit 28. Vypsaných názvů je však jen 25...

Morčák
Ohniváček
Blýskavka
Jeřáb
Housenice
Ohnivec
Perleťovec
Perleťovka
Mandelík
Kropenatec
Jetelovka
Slzečník
Šafránka
Dytík
Soumračník
Hvězdovka
Muchovník
Motýlkovec
Ketupa
Přástevník
Plíška
Pakeříčkovec
Žlutavka
Stroček
Ouhorlík

Doporučuji si nejdříve vyzkoušet podle názvů odhadnout, jak by to mohlo být a potom teprve zběsile googlit a zaměstnávat vyhledávače. Vždy se jedná o velmi zajímavé druhy a jak každý jistě sám lehce spočítal, některé názvy jsou obsaženy ve více kategoriích. Příjemnou zábavu.

úterý 1. dubna 2008

Když je hlava holá, trpí celé okolí...

Tak jsem se včera víceméně náhodou přistihl, že přepínám na fotbalové derby pražských S. Tedy týmů Sparty a Slavie Praha. Bylo to v okamžiku, kdy jeden ze slávistů právě dával gól, což mi přišlo jako docela fajn náhoda a tím byla na pár okamžiků upoutána má pozornost. Musím zde uvést, že český fotbal jinak nesleduji, poněvadž drtivá většina zápasů naší nejvyšší ligy je na úrovni okresního přeboru a těch devadesát minut je proto lepší strávit civěním z okna, nebo do zdi. Přesto je některým zápasům dopředu přisuzován punc skvělosti a dokonce se o nich s předstihem povídá, že to bude podívaná, napínavý zápas a podobně.... A tak už se pomalu blížím k tomu tématu, které je nastíněno v nadpisu. Jedna ze skupin lidí, kteří jsou ještě stále s fotbalem v Čechách spjaté, ačkoli si nejsem jist, že fotbal jako takový je jejich pravým objektem zájmu, jsou náckové. Ano, můžeme to nazývat vznosně a takřka děsivě Rowdies, Hooligans a podobně... Nicméně pro mne jsou to na první pohled plešatí majitelé dutých hlav. Na zápas o kterém tu píšu se jich z Letné, kde sídlí jejich klub vypravilo několik stovek. Většina to vzala pěšky, aby bylo vidět že drsňáci se nesou Prahou. Většina z nich by nejspíš skončila pod koly kamionů (už jen ta představa mne blaží), nebýt jejich ochránců v podobě zhruba dvousethlavého komanda policistů a těžkooděnců. A tak kamiony a zbytek dopravních protředků měly zhruba na dvě hodiny naprostou smůlu... Musely čekat až dav projde. V okamžiku, kdy jsem na zápas přepnul já a padl gól, strhla se na stadionu věc se sportem opravdu příliš nesouvisející. Oni hustí chlapíci okupující tribunu a vydávající se snad původně za fanoušky svého týmu ať již na jedné, nebo na druhé straně započali po silvestrovsku odpalovat petardy a jinou zábavní pyrotechniku. Ti, kterým zřejmě z kapesného na rachejtle nezbylo se dali do postupného rozebírání vybavení strahovského stadionu a nemaje patřičné nářadí, museli jim k tomu posloužit jejich statné končetiny opatřené nelehkou obuví. Hlavy poctivě zabalené, zřejmě na rady maminek, aby se nenastydli. Kordóny těžkooděnců bedlivě zespoda střežily, aby se u toho chlapcům nestalo něco ošklivého, protože všichni víme, že i taková záděra může být pro citlivého chlapce nepěknou lapálií. Fotbalový zápas byl přerušen, aby se i kamery mohly věnovat oné oslavě inteligence. Když potom jeden jedinec proběhl okolo policistů a třímaje rohový praporek hrdě pobíhal tam, kde ještě chvilku předtím předváděli své finesy hráči dvou nejslavnějších českých klubů, došla trpělivost nejprve ochrance. Po krátké scénce jako z němých filmů dohnali tři ochránci pořádku nebohého zmateného idiota, umně jej zpacifikovali a odvlekli kamsi mimo herní plochu. To už došla trpělivost i těžkooděné složce policie, která do té doby náckům v duchu svého nového skvělého sloganu pouze pomáhala a je chránila. Několik "fanoušků", kteří v té chvíli již víc než lidi připomínali lidoopy, dostalo obuškem přes holá polonahá záda, několik jich bylo odvedeno, nicméně drtivá většina se mohla v klidu vrátit na místa svých vytrhaných sedaček.
Fotbal se dohrál, ale o ten už vlastně vůbec nešlo. Ve zbytku času totiž mohl málokdo věnovat své plné soustředění hře s míčem, neboť po ploše okolo trávníku jezdily sanitky, pobíhali hasiči, přeskupovaly se roje těžkooděnců a podobně. Výsledek? Půlmilionová škoda díky řádění hovad, další kapka do poháru ostudy českého fotbalu, pár zatčených plešatých zmrdů, které bude stejně velmi těžké z čehokoli obvinit, natož je nějak pádně potrestat a další ujištění mnoha lidí, že než jít na fotbal, to už je lepší naučit se hrát na housle.
Tenhle text vůbec nemá za účel odsuzovat fanoušky sportovních klubů. Naopak, sám jsem jedním z nich a už léta svými hlasivkami podporuji hokejový tým. Díky tomu také vím, že celá tahle šou se dá udělat ve slušnosti a zábavě... Píšu jej jen proto, že už dlouho nemám rád agresivní pitomce a ještě o trošku déle a o trošku více mi vadí náckové. A při včerejším zápase jsem na tribunách takřka neviděl nikoho jiného než tato plešatá individua. V záběrech televize bylo několikrát naprosto jasně vidět ničím nezakrývané hajlování a v ruchových mikrofonech spousta pestrých rasistických pokřiků. Tisíce ostatních fanoušků a diváků se tak staly jakýmisi rukojmími v rukou pár stovek tupých ksichtů.
K tomu všemu ozbrojený doprovod přes celou Prahu....
Víkend předtím organizovali pochod v Jihlavě, kde 150 nácků doprovázelo na 400 policistů...
Jo možná je to trošku závist, poněvadž moci se projít po jakémkoli městě s takovým pocitem bezpečí, to se jen tak někomu nepoštěstí.

Ale spíš než o závist se jedná o nenávist, která roste pokaždé když vidím obtloustlé pubertální plešaté kretény oblečené v bombry a maskáče a reprezentující myšlenku, která by je samotné poslala do plynové komory mezi prvními. Nenávist, která roste s každým xenofobním nápisem na zdi, jenž vytvořil člověk, který o životě a problémech společnosti ve skutečnosti nemá ani páru. Tu nenávist, která je silnější, než standardní lhostejnost daná do vínku drtivé většině populace. Nenávist vůči zlým hajzlíkům s holými často deformovanými hlavičkami. Tu nenávist, která mne přiměla k tomu, abych napsal tenhle blud. Tu nenávist, která mne jistě jednou postaví do situace, kdy budu mít možnost se zachovat stejně jako průměrný nácek a ocitnu se v přesile lidí, kteří budou do onoho hajzla kopat. Teď už s jistotou vím, že si kopnu taky...

pondělí 31. března 2008

Filmový klub v Nymburské čajovně

V Nymburské čajovně Na cestě poblíž Hálkova divadla započali s každoměsíčním promítáním , neboli filmovým klubem. Kamarád Klokánek, který zde po svém návratu z půlročního studijního pobytu v Indii každou první neděli v měsíci představuje filmy neznámých či méně známých režisérů, mi poslal tuto pozvánku. Osobně myslím, že filmy rozhodně nezklamou. A tady je ta pozvánka:

Nymburská čajovna na cestě uvede filmy Petra Marka

Tuto neděli, 6. dubna 2008 od 16.00, uvede filmový klub nymburské Čajovny na cestě pásmo filmů, které v televizi či místním kině uvidíte stěží. Tentokrát představí poslední dva celovečerní filmy nezávislého českého tvůrce Petra Marka, filmy Láska shora a Nebýt dnešní.

Petr Marek (*1974) natáčí filmy už od devíti let. Až do dneška pod hlavičkou Unarfilm, amatérské filmové společnosti svého děda a otce, která se věnovala především záznamům hokejových utkání, natočil několik desítek filmů. Nejkratší z nich trvá devět sekund, nejdelší čtyři hodiny. Širší pozornosti se dostalo jeho dvěma posledním celovečením snímkům Láska shora a Nebýt dnešní. Je členem improvizační skupiny Dekadentní divadlo Beruška, skládá muziku, coby Muzikant Králíček se objevuje v dokumentárním opusu Jana Gogoly ml. Národ sobě, v současnosti se věnuje elektronické hudbě v uskupení Midi Lidi, vyučuje na FAMU.

Lásku shora natočil Petr Marek už jako zkušený amatérský filmař. Šestnáctimilimetrový barevný film nese hravou road movie, která se jako bludná říčka nachází a zase ztrácí a to i ve filmové formě. Stylizované, toporně či rozverně hrané pasáže se mísí s mrazivě silnými dokumentárními, v nichž jsou herci nuceni vypadnout ze svých rolí. Vše podporuje autorská hudba.

105 minut, 2002, v hlavní roli Prokop Holoubek, dále hrají Magdalena Hrubá, Jana Marková, Bohdan Karásek, Petr Marek, Vít Janeček a další.

Nebýt dnešní je důkazem, že i malou digitální kamerkou a s minimálním štábem je možné natočit formálně propracovaný a zajímavý film. Parta feťáků se vydává na chatu, se záměrem zbavit se v lůně přírody závislosti. Po úvodu zdánlivě psychologického dramatu však režisér rozvíří a proplete filmový čas takovým způsobem, že se vám z toho zatočí hlava.

2005, 110 minut. Hrají: XXXH´X XOˇXXOXX - Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Marta Pilařová.

(bližší informace o obou filmech na webu Petra Marka: http://www.unarclub.cz/Unarfilm.html)

To myslím stojí za shlédnutí...

středa 26. března 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VIII

Pije želvička Jamesona?

V jedné ulici na předměstí jednoho nejmenovaného města bydlí vedle sebe pět kamarádů, každý bydlí v trošku jiném stavení, podle toho jak se mu žije nejlépe. V každém z těchto stavení se pije jiný oblíbený nápoj, v každém se chová jiné zvíře a obyvatel každého z nich má oblíbený jiný sport. O této zcela smyšlené komunitě víme následující údaje.:
  1. Cheeta bydlí ve vile.
  2. Prochor chová opici.
  3. Zelená se pije v zemljance.
  4. Tepř pije vodku.
  5. Zemljanka je vyhloubena napravo od místa kde stojí stan. (z pohledu od pozorovatele)
  6. Nohejbalista chová slepice.
  7. Přívěs obývá lyžař.
  8. Fernet se pije v prostřední stavbě.
  9. V prvním příbytku bydlí Hospodin.
  10. Cyklista bydlí vedle stavby, v níž je chován křeček.
  11. Obydlí lyžaře sousedí s obydlím, v němž je chováno štěně.
  12. Chodec pije rum.
  13. Trávník je florbalista.
  14. Hospodinovo obydlí stojí vedle srubu.
  15. V jednom příbytku se pije Jameson.
  16. V jednom příbytku je chována želvička.

Z těchto údajů lze zjistit, kdo chová želvičku a kdo pije Jamesona. Zkuste to ...


UPOZORNĚNÍ: Všechny postavy a děje jsou smyšlené, veškeré možné podobnosti jsou čistě náhodné a zavádějící.

Indicii pro toto kolo tentokrát získáte, když pošlete správnou odpověď na mail ckspunt@email.cz , pokud pošlete špatnou odpověď, bude vám odeslána indicie zavádějící, nicméně dostatečně pitomá, aby to z toho šlo poznat.

Bonusovou prémií pro toto kolo bude další hlavolam:

Jeho zadání zní: Rozdělte čtverec na třináct naprosto shodných dílů. Dokážete to? Výsledek buď popište, nebo ztvárněte graficky.

Příjemnou zábavu přeji.

středa 19. března 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VII

Sedmý kvíz je zase trošičku něco jiného, než kvízy předešlé. Tentokrát se jedná o číselné řady, na jejichž konci chybí jedno číslo. Poté, kdy správně doplníte čísla místo otazníků u všech řad a všechny je sečtete, vyjde vám správné znění indicie pro tento týden.


a)
1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - ?

b)
1 - 2 - 4 - 8 - 16 - 32 - ?

c)
1 - 2 - 4 - 7 - 11 - 16 - ?

d)
2 - 8 - 10 - 5 - 15 - 7 - 22 - 3 - ?

e)
2 - 4 - 6 - 10 - 16 - 26 - ?

f)
67 - 54 - 49 - 36 - 31 - 18 - ?

g)
180 - 162 - 146 - 132 - 119 - 108 - 98 - 89 - ?

h)
11 - 4 - 13 - 8 - 19 - 16 - 29 - ?

i)
2 - 18 - 33 - 47 - 60 - 72 - ?

A protože jsem jako obvykle udělal botu, tak se mi jedna řada zatoulala při zadávání a bez ní by to číslo vyšlo blbě...
j)
1 - 11 - 2 - 10 - 3 - 9 - ?



Prémie pro tento týden bude následující:



Určete, o kolik bude vyšší nejbližší vyšší číselný palindrom k číslu:

38 741 214 783

Tuto prémii, pokud jí určíte správně bude možné vyměnit za správné řešení jakékoli z číselných řad, nebo uchovat pro pozdější využití.

pondělí 17. března 2008

Spamy České spořitelna, aneb Drahoušek Zákazník

Dnes ráno jsem otevřel svůj mail, abych si přečetl víkendovou poštu a napsal jeden jemně sarkastický dopis jedné bláznivé ženské a co nevidím. Schránka obsahuje 40 spamů s názvem Ceska sporitelna... Nevím, jestli jste se s podobnou věcí už setkali, ale nedávno mne na to už upozorňoval i kamarád Cheeta. On totiž kdosi zkouší získat vaše osobní informace, nejlépe pak PIN ke kartě, číslo účtu a podobné věci tím, že se vydává za českou spořitelnu. Nicméně většina mailů je psána v angličtině, což už jim samo o sobě na věrohodnosti moc nepřidá a ty které v angličtině nejsou, jsou zase pro změnu překládány robotem, z čehož vzniká nádherná směsice nesrozumitelné rádobyčeštiny. Jako příklad vám sem dávám mail, který mne hned po ránu rozesmál.

Drahousek Zakaznik,

Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet.
Duvod : Karta Cislo nedostatek. My naridit tebe az k cely neurc. clen ucet aktualizovat asi tolik my pocinovat odemknout tvuj ucet.
Az k dat na pretres clen urcity aktualizovat beh cvaknout zde :

....Zde následuje odkaz, který samozřejmě kopírovat nebudu, aby někdo náhodou omylem nenarazil a nepřišel o svá data... Nicméně stránky jsou velmi velmi podobné stránkám české spořitelny....

Druhdy tebe mit cely clen urcity beh , my vule poslat tebe neurc. Clen elektronicka posta oznameni aby tvuj ucet is pristupny zas. Potom tebe pocinovat pristup tvuj ucet kdykoliv.

Clen urcity hlaseni darovat vule byt bajecna vec do drzost a opatreny do nas bezpecny databazovy .

-li tebe byt ve stychu az k darovat naridit hlaseni tvuj ucet vule byt automaticne odstranit dle Ceska Sporitelna databazovy


Copyright © Ceska Sporitelna , Vsechna prava vyhrazeny


Hodně to připomíná pověstný návod na vztyčení chumáče, který kdysi vyšel k jakémusi univerzálnímu ovladači...
Ale pravdou je, že oslovení Drahoušek zákazník zní velmi mile a oproti standardnímu oslovení Vážený zákazníku to je velmi příjemné až laškovné.

úterý 11. března 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie VI

Ahoj všichni. Tento týden se budeme probírat obrázky... Nemyslím tím žádné kompromitující fotky z akcí ani akty špuntích slečen. Účelem tohoto kvízu je, poznat vlajky jednotlivých států, které zde budou zobrazeny. Pod každou vlajkou se skrývá jedno písmeno. Jedná se vždy o první písmeno názvu státu, popřípadě první písmeno názvu hlavního města onoho státu. Objedeme opravdu celý svět. Prvních 11 vlajek nám dá dohromady indicii pro tento týden a zbylých 7 prémii pro toto kolo. Prémii získá každý, kdo pošle správně nejen hledané slovo, ale i města či státy, díky kterým toto slovo dal dohromady.


1) stát

2) stát
3) stát

4) Hlavní město
5) Hlavní město
6) Hlavní město
7) Hlavní město
8) Stát
9) Hlavní město

10) Hlavní město

11) Hlavní město


Prémie:
1) Hlavní město
2) Hlavní město
3) Stát
4) Stát
5) Hlavní město
6) Stát

7) Stát

úterý 4. března 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie V

Přeji fajn den, dnes vás čeká další indicie... Představím Vám několik osobností, nebo spíš několik zajímavostí o každé z nich, přičemž na Vás bude uhodnout o koho se jedná a poté určit to, co mají všichni z nich společného. Tato společná záležitost je zároveň indicií pro tento týden.

1) Katolický kněz a spisovatel, který sbíral a psal povídky a pohádky z Chodského prostředí. Žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Narozen ve znamení vodnáře.

2) Anglický král proslavený tím, že po neshodách s papežem vyhlásil nezávislost anglické církve na Římu. Zrušil kláštery a stanovil se hlavou anglikánské církve, což mu mimo jiné umožnilo rozvod a dalších 5 manželství. Narodil se v Greenwichi. 2 ze svých šesti manželek nechal popravit a pouze ta poslední jej přežila...

3) Dvaatřicetiletý hokejový útočník Jihočeského Mountfieldu, který ve své kariéře prošel celky Litvínova a Karlových Varů. 18 krát se také objevil v národním reprezentačním týmu... Trenér reprezentace Slavomír Lener jej povolal na světový šampionát v Helsinkách 2003.

4) Český herec první poloviny 20. století. Hrál v mnoha filmech nejčastěji komediálního ražení. Celý život vystupoval pod pseudonymem, který vznikl původně jako přezdívka na studiích. Jeho umělecká kariéra započala v divadle Červená sedma... Mezi jeho nejslavnější role patří postava Habáska, nebo otce Pištory.

5) Výtvarný a literární teoretik a kritik, překladatel a esejista. V šedesátých letech kurátor galerie Václava Špály. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval pouze samizdatově. Momentálně je po něm pojmenována cena, jež je nejvýznamnějším oceněním pro umělce do 35 let.

6) Světoznámý český dirigent, jež žil na Táborsku. Poprvé se za pultík postavil v roce 1930. Po válce se stal uměleckým ředitelem České Filharmonie a díky němu se toto těleso stalo známým po celém světě. Po emigraci se stal šéfdirigentem symfonického orchestru v Torontu.

7) Hrabě, vévoda a později také král. Manžel dcery z rodu Přemyslovců. Vládl na počátku 14. století a o práva na českou korunu musel několikrát bojovat. Byl třikrát ženatý, z čehož jen prostřední manželství nebylo bezdětné. Starší dcera Adléta byla méněcenná, takže jeho dědičkou se stala mladší Markéta.

Bonusem pro tento týden je jméno člověka, který se mezi ostatní zapletl a nesdílí tak jako jediný ostatním společnou vlastnost.

Přeji příjemnou zábavu. Bonusové odpovědi pište jako obvykle na ckspunt@email.cz

Odkazy na předchozí indicie:

I) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/blog-post.html
II) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/sout-k-narozeninm-ck-punt-indicie-ii.html
III) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/sout-k-narozeninm-ck-punt-indicie-iii.html
IV) http://vzduchie.blogspot.com/2008/02/blog-post_26.html

úterý 26. února 2008

Soutěž k narozeninám CK Špunt - Indicie IV

Přeji příjemný globálně oteplený pozdně únorový týden. Po dvou detektivních kvízech z minulých kol půjde dnes opět o práci luštitelskou. Tentokrát v podobě populární hry SUDOKU. Pravidla znají předpokládám naprosto všichni, takže není třeba je opakovat. Indicii tohoto kola získáte následovně: Každá sudoku je rozdělena na 9 větších polí po devíti číslicích. Nás zajímají řádky těchto menších útvarů. Tedy pokaždé 3 číslice, které si sečteme. Indicie IV se skládá z šesti písmen která získáme sečtením číslic v řádcích jednotlivých polí. Každému písmenu v abecedě je podle jeho pořadí přiděleno číslo. A-1, B-2, C-3, D-4, .......W-23, X-24, Y-25, Z-26.

Názorný příklad: Sudoku1; pole 3 ; řádek 3: Číslice 2,3,7 , součet 2+3+7= 12 - 12 je písmeno L
Příklad 2: Sudoku 3; pole 4; řádek 2: číslice 1,3,9 , součet 1+3+9=13 - 13 je písmeno M


Indicie 4:
1.písmeno - Sudoku 1, Pole 7, Řádek 3
2.písmeno - S1, P8, Ř1
3.písmeno - S3, P6, Ř3
4.písmeno - S2, P4, Ř3
5.písmeno - S2, P6, Ř1
6.písmeno - S2, P2, Ř2


Prémii navíc získá ten, kdo pošle správné znění šestého řádku celé bonusové Sudoku.

Příjemnou zábavu.

Omluva a oprava, všem se omlouvám za renonc, který jsem tam spáchal.. Došlo k záměně dvou sudoku. Té druhé za třetí... Už je to červeně opraveno v zadání. Omlouvám se všem, které to zmátlo.

pondělí 25. února 2008

Svět okolo hlavy...

Tak nám zvolili prezidenta. Už je to sice nějaký čas, ale chtěl jsem si to všechno nejdřív nechat projít hlavou, abych nejprve zjistil, že toto téma zvolím jako totální tabu svým myšlenkám. Posléze se rozhodl vykřičet do světa, "jak je vůbec možný, že jim něco takového projde!!??" A nakonec došel k závěru, že můj život přímo nezávisí na politice naší vlasti, poněvadž jinak už bych skutečně musel viset na nejbližší višni. Okolnosti celé té frašky zná každý, kdo se neválel minulý půlrok v komatu, takže to nemá cenu moc rozebírat. A jak to dopadlo víme také téměř všichni. Osobně jsem se celou dobu přikláněl k tomu, aby bylo prezidentem zvoleno cokoli, co není Klaus. Neboť toto individuum zkrátka a dobře nereprezentuje jediný můj postoj a názor a tím pádem se neshoduje s definicí, že prezident má nepoliticky reprezentovat lid své země. Václavovy postoje k ekologii a globálnímu oteplování rozkopaly poslední zbytky jakési mé loajálnosti k této hlavě státu. Podle mne je to arogantní blb... Nicméně jeho protikandidátem v první volbě byl Američan z Vysočan ekonom pan Jan Švejnar. Osoba v české kotlině nepříliš známá a na první pohled nevýrazná a beztvará. Pokud si ale člověk dal trošku práce, mohl si o něm a jeho postojích vše potřebné zjistit z internetu. Tento člověk se stal mým favoritem ne proto, že bych obdivoval všechny jeho názory, ale proto, že to byl zkrátka kdokoli jiný, než VK. Jenže při pohledu na zákulisní boje a spory mezi těmi, kdo našeho prezidenta volí, bylo již od počátku jasné, že jedině zázrak nebo totální selhání předprogramovaného jedince může zapříčinit neúspěch kandidáta Klause. dva týdny přímých přenosů z voleb, povolebních rozhovorů a předvolebních tahanic způsobily otravu snad každému rozumnému obyvateli republiky a dosáhly toho, že snad každému začalo být jedno, kdo usedne na trůn pro příštích 5 let. Hlavně ať už to máme proboha za sebou. Pomyslnou třešničkou na tomto výkalovém dortíku pak byla kandidatura matérie, jejíž jméno jsem měl problémy vyslovovat už před mnoha lety. Tato substance navržená komunistickou stranou mne konečně přesvědčila o tom, že může existovat ještě něco horšího, než arogantní sebestředný tenista. A to jsem si do té doby myslel, že kdejaký dobře vycvičený osel by mne reprezentoval lépe... Není tomu tak. Naštěstí jakýkoli úspěch tohoto seskupení masa a kostí (snad) byl předem odsouzen k nezdaru (UFFF!!!) a prezidentem se nakonec nestal nikdo jiný než náš milý profesor...

Vítězství Václava Klause přináší dle mého dvě výhody.

1) Ušetří se za výměnu obrázků ve školách a na úřadech.
2) Naším presidentem se naštěstí nestalo něco, co nelze nazvat člověkem.

Jinak doufám, že se v příštích pěti letech bude obzvláště kolem hradu hodně oteplovat. Včerejších 20 stupňů je slibný začátek...