čtvrtek 4. října 2007

Příští stanice - RÁJ - přestup na metro.

Často narážím na lidi okolo sebe, kteří jsou přesvědčeni, že by celá společnost mohla ze dne na den začít fungovat jinak. Mají své idealistické vize více či méně podložené různými příklady komunit, jednotlivců, idealistů, na nichž demonstrují, že to tak prostě může fungovat. Nebo jsou to lidé, kteří hledí zpět do historie a zasněně bojují za návrat starých časů. Podobných snílků, bláznů a podivínů je mnoho. Sám bych je rozdělil zhruba na 3 skupiny (ačkoli toto dělení není ideální, stejně jako dalších x možných jiných), podle toho, jak moc globálně své vize vidí a jak moc je cpou nám, kteří o to většinou nestojíme.:

Prvními z nich jsou ti, kteří by chtěli změnit chod celého světa, celé jeho uspořádání a filosofii. Patří mezi ně anarchisté, komunisté, fašisté a další pitomisté… Tito lidé většinou sami využívají všech výdobytků současného světa a společnosti, a většinou nejsou ochotni se jich moc vzdávat, ačkoli jejich plky zní jako pravý opak. Hovoří o rovnosti, nebo nadřazenosti a podle mne myšlenky valné části z nich vycházejí z jisté frustrace a podřazenosti, se kterou se neumí vyrovnat a nebo si ji alespoň připustit. Tito lidé se také vyznačují všelikými rozlišovacími prvky v oděvu, mluvě, pohybech, účesech, tetování… Každého koho potkají se snaží přimět k tomu, aby bojoval za tu jedinou správnou pravdu, často se shlukují se sobě podobnými a kdokoli jiný, nebo obyčejný jim přijde špatný. Jimi vykreslované uskupení světa osobně považuji za naprostou utopii a nebudu ho dál rozebírat.

Druhá skupina lidí, to jsou jedinci nejvyšinutější. Jsou to zakladatelé různých sekt a náboženství, politických stran (4vizeJ), a nebo jen takoví ti žvanilové, kteří si k vám zaručeně vždycky přisednou v hospodě, když se zrovna náramně bavíte, a začnou vám svoje myšlenky hustit do hlavy silou medvědí. Rozsah jejich vizí je od absolutní lásky všeho ke všemu, přes celoživotní šichtu mířící k pohodovému životu kdesi mezi Saturnem a Jupiterem, po přesvědčování o vyvolenosti každého, kdo obětuje svůj dům a mozek… Jejich záběr sahá skutečně do všech oblastí lidského žití. Na první pohled, dokud neotevřou tlamu, tak je často nepoznáte. Když ji potom otevřou, tak je to dost na obtíž a pokud navíc prokážete jistou míru empatie, tak se jich nezbavíte ani biolitem.

Ta třetí skupina, je mně osobně nejsympatičtější. To jsou lidé, kteří se rozhodli žít jinak, ale nemají potřebu to někomu za každou cenu cpát, vnucovat, nebo ho převracet na jejich styl života. Často svůj život spojují s co možná největší soběstačností a nezávislostí na současném systému. Jsou to lidé, kteří se svým způsobem života například vracejí k přírodě, lidé kteří žijí po způsobu lidí z deváteho století, odpírači plastů a všeho z ropy, nebo i přísní vegetariáni…. Takových možností je spousta, vyjmenoval jsem jen zlomek těch, které jsem za svůj život potkal. Jsou to většinou milí blázni a nebo naopak persony, které to mají všechno po svém v hlavě výborně srovnané, se kterými se dobře povídá a hlavně vedle nich mám pocit, že se mi nesnaží chápavým hovorem a nasloucháním příští minutu vnutit „Strážní věž“ a „Probuďte se“….
Když si to teď po sobě čtu, tak vidím, že by se to vlastně dalo rozdělit úplně jinak, jde o to, že se mi během jednoho dne podařilo potkat lidi z každé z výše uvedených skupin a bylo to občas dost na mrtvici. Když do vás takhle v tramvaji hustí jehovista svoje spasitelské žvásty. Potom rozhovor s chlapíkem, ze kterého se vyklube komanč rudější než přezrálá třešeň a nakonec večer strávený ve společnosti páru lidí, kteří hovoří o svém koníčku, ze kterého se stal životní styl. Mluví a ukazují své vlastnoručně utkané oděvy a recepty na středověkou stravu. Oba přitom normálně pracují a nikomu nic necpou, jen plánují, že se stanou soběstačnými ve všem a bude klid. Dávno pochopili, že řečmi svět nezmění… Jestli je to dobře, nebo ne, to těžko říct. Ale jsou to ti, kteří mají před svým prahem zameteno a to je důležitý.

Žádné komentáře: