pondělí 29. října 2007

Bylo nebylo. Bude nebude.

Jeden týden skončil a s ním i další výprava za hranice soudnosti, začínám mít pocit, že už tak nějak nejezdím zpátky... Nicméně skončil týden, jehož první polovina byla ve znamení zaučování mého nástupce v práci a jehož druhá polovina patřila cestě CK Špunt do Paříže. Jak to všechno bylo, to popíšu v takovém obsáhlejším reportu, poněvadž těch zážitků a prožitků bylo neskutečně moc a to si ještě naštěstí některé z nich nepamatuji díky trvalému a nevysychajícímu přísunu portského vína, z něhož se stal nápoj expedice... Začíná týden nový. Naplněný k prasknutí kulturou a dalšími akcemi, podstatný je ovšem nástup do nové práce, od které si slibuju více času na jiné záležitosti, než je práce sama. Jestli tomu tak bude, nebo ne, to ukáže čas... Jo a pak mám taky pocit, že se někde něco děsně posralo, ale nedokážu za nic na světě přijít na to, jestli je to podzimní deprese, nebo něco úplně jiného... Každopádně nic moc sranda.

Z jiného soudku.: Založil jsem dneska fotogalerii CK Špunt, kde se budou soustřeďovat všechny fotky z akcí pod hlavičkou špuntu. Odkaz na ní je na boční liště a už jsem tam nasypal pár fotek z Paříže od chlapců z Nymburského deníku.

čtvrtek 25. října 2007

Šum svistu současnosti

Už několik dní se zase potýkám s totálním nedostatkem volných chvil pro to, abych napsal, co se děje. A několik příštích dní se to rozhodně nezmění. Dneska večer zvedáme kotvy a s naší dvanáctičlennou grupou vyjíždíme na víkend do Paříže. Takže se jen tak nedozvíte o tom, jak mi před očima skáčou blbci pod tramvaj, jak se dá při čekání na lístky do divadla Járy Cimrmana poznat spoustu zajímavých lidí a další výborné zážitky. Teď je navíc má uspěchaná nálada výborně vylepšená novými informacemi. Vzhledem k tomu, že jsme navázali kontakt s Nymburským kronikářem, máme se špuntem možnost 17.11. navštívit místa v Nymburce, která jsou obyčejně zrakům běžných smrtelníků skrytá. A pro vánoční besídku CK Špunt máme zamluveno výborný místo… Až se vrátím z Paříže a změním během příštího týdne zaměstnání, tak snad konečně bude čas všechno tohle napsat. Poněvadž jsou to „haluze“ :-)

pondělí 22. října 2007

Krátce: Houbařská sezona

Houby rostou jako houby po dešti a už to není kde sušit. Zásoby na zimu jsou nemalé. Zima bude barevná.

pátek 19. října 2007

Těžká rána nejen opilcova…

Zazvoní budík, otevřu oči, ne možná ještě než je otevřu, tak si pomyslím něco strašně vulgárního. A tak najdu zvonícího nepřítele číslo jedna, přemohu svou nenávist a prostým stiskem tlačítka jej umlčím. A spím dál. Takhle nějak vypadá nejedno ráno, ale jsou i jiná, mnohem zajímavější a pestřejší, nečekaná i dlouho očekávaná.

Rána jsou slunečná, nebo naopak kalná a mlhavá. Rána jsou začátky dnů úspěšných, ale i takových, které bychom raději neprožili. Jsou rána, kdy nás po předchozím večeru bolí hlava tak, že bychom radši nebyli a jsou jiná, kdy vstáváme odpočati a plni elánu a síly prožít aktivně následující den. Jsou rána, kdy se budíme vedle milované osoby. Jiná, kdy se budíme sami v posteli a občas i taková, kdy se prostě vedle někoho probudíme a teprve ráno se ptáme na jméno. Předpokládám, že stejně jako to mají naši předkové, tak i nám bude přibývat rán, kdy budeme děkovat za to, že jsme se ještě probudili. Teď pro změnu bývají rána, kdy probuzení ze srdce litujeme. Jsou rána, kdy se vracíme z nočních směn, abychom zaspali den a jsou taková, kdy odcházíme na směny ranní, abychom den strávili v práci. Jindy můžeme pozorovat východ slunce, či rozpouštějící se ranní mlhy. Den můžeme začít ránem stráveným na různých místech a hodně lidí také přikládá velký důraz na nohu, kterou ráno do onoho dne vykročí. Ráno si velmi často dáváme různá předsevzetí a závazky, jako například: „Už nikdy nebudu chlastat“ , „Dneska se budu na všechny usmívat“, … Jsou rána, kdy nám někdo donese snídani do postele a někdy ji zase neseme do postele někomu my. Jsou rána, kdy nesnídáme. Jsou rána, kdy to nekončí. A Johny Walker odchází… A někdy je to lepší zaspat…

Třeba dneska to bylo tak… Probudím se v 6, tlaky z močového měchýře mne nutí vstát, ačkoli celý zbytek těla i hlava mne nutí spát dál. Dám si ještě 5 minut a pak uposlechnu volání přírody. Znovu usnu a probouzím se v 7. Skrz závěsy prosvítá nesmělé ranní světlo a pootevřeným oknem je slyšet bubnování deště. Hlava nebolí a včerejší večer si jasně pamatuju. Byla zima, takže vytáhnu ze skříně bundu, abych cestou do práce nezmrznul. No jo, do práce, už tam půjdu jen šestkrát… Sprcha po ránu vždycky osvěží… Co takhle kafe, ne ne, kafe nikdy nepiju, ani nesnídám, to by mne okradlo o čas, který mohu věnovat spánku. Navíc, když v příštích 5ti minutách nevyjdu z domu, tak nestihnu vlak. Dnes ráno jdeme na nádraží s Fýtým, jede mu to ve stejný čas. Cestou ještě potkáváme Ondru, který jede i stejným vlakem jako já. Je to docela sranda, na gymnáziu jsme spolu měli hustou partu a teď chodíme ve stejný čas na vlak do rachoty… Vlak má deset minut zpoždění, což není nic neobvyklého. Nastupujeme do zadní části, bývá tam víc volno než vepředu. Vystupuju na vysočanech, je krátce po dešti. Cestou k tramvaji stojí na ulici policista a 3 odtahové vozy. Má se zde čistit vozovka, což zhruba 20 řidičů statečně ignorovalo a teď mají o zábavu postaráno. Tramvaj nejede více než 15 minut, kdo ví, co se stalo. Nad Žižkovem vysvítá slunce a barevné stromy jsou tak ještě barevnější. Vcházím do práce…….. Naprosto normální ráno, na kterém není nic, co by stálo za zmínku, řekli byste. Ale něco na něm přece jen bylo jiné. Včera jsem si totiž vyzvedl nové brýle poté, co jsem je takřka dva roky nenosil. Naměřili mi 2 dioptrie a když jsem nové brýle nasadil, objevil jsem spoustu nových věcí. A tak toto první obrýlené ráno s cestou do práce bylo přece jen něčím zvláštní. Bylo jasné, barevné a mnohem ostřejší....

čtvrtek 18. října 2007

Divadlo Orfeus – Roland Topor: Dítě pana Vavřince

Tento týden jsme navštívili výše uvedenou hru v divadle Orfeus. Bylo to zdejší první představení v letošní sezóně a já jsem byl již velice natěšený. V loňském roce jsme byli v divadle Orfeus dvakrát a pokaždé to pro mne byl jeden z nejlepších divadelních zážitků.

Divadlo se nachází v Praze kousek od Anděla ve sklepě jednoho ze zdejších činžáků, prostor je rozdělen na sál pro zhruba 40 diváků a na divadelní kavárnu, kde si před a po představení může člověk dát pití či něco drobného k jídlu. Ceny za občerstvení jsou lidové. Pivo za 15,-, vynikající zelňačka za 15,- a nebo třeba utopenec za 12,- korun. Atmosféra v divadle je neskutečně příjemná a tak každému doporučuji jeho návštěvu

Pokusím se tu napsat takovou malou „recenzi“ na hru Rolanda Topora: Dítě pana Vavřince.

Hra je členěna na dvě části. Samotné divadelní představení a poté tisková konference s autorem. První část se odehrává v divadelním sále a druhá po krátké přestávce přímo v kavárně, kde herci sedí přímo mezi diváky. Jemně absurdní hra pojednává o panu Vavřinci, váženém občanu jednoho francouzského městečka, který na dveře od svého domu přibije hřebíky své dítě. Na pódiu poté defilují herci v různých převlecích a vedou hovory s panem Vavřincem a nebo jen mezi sebou. Jsou to krátké dialogy o dítěti přibitém na dveřích. Nikdo z měšťanů ani kolemjdoucích si netroufne za tento čin pana Vavřince kritizovat a tak padají slova typu: „Pane Vavřinci, umí vaše dítě chodit?“ „Ne, je ještě příliš malé, než aby dosáhlo nohama na zem.“ Různé postavy se snaží na přibitém dítěti i profitovat. Například prodejce lepidla, který panu Vavřincovi nabízí, že by místo hřebíků mohl použít lepidlo. Je ochoten mu jej nechat i zadarmo řka, že to bude velmi dobrá reklama. Celou hru provází občasnými čtenými vstupy principál divadla Radim Vašinka a člověk neví, zda se smát a nebo nad celou věcí hodně přemýšlet. Chvíle kdy lidskost ustupuje naprosto jiným lidským vlastnostem, jako je lhostejnost, hamižnost... jsou zde zobrazovány velice inteligentní avšak také dosti absurdní formou, což hře na kvalitě nijak neubírá. Celý ansábl divadla čítající okolo deseti herců se na pódiu střídá v různých převlecích obrovskou rychlostí a hra má tak skvělý spád. Dítě umírá, utýrané a ohlodané až na kost veleváženým panem Vavřincem, v závěrečném soudním procesu je muž díky svědectví sousedů a měšťanů zproštěn jakékoli viny. Všichni se shodují na tom, že pan Vavřinec je vážený a čestný muž a nikdo si ani nevzpomíná, že by kdy viděl dítě na jeho vratech. Druhá část hry, tisková konference je poté stylizována jako tisková konference, kdy autor hry Roland Topor (Radim Vašinka) je vystaven kritickým dotazům přítomných zástupců tisku. Tiskovka evokuje silný pocit, že mezi lidmi v době pana Vavřince a současnými novináři není naprosto žádný rozdíl. Celá hra je v amatérských podmínkách krytového divadla Orfeus vyvedena velice zdařile a překypuje inteligentním humorem, který v poslední době okolo nás dost chybí. Proto přeji divadlu Orfeus mnoho zdaru v další existenčně velmi náročné sezóně a panu Vašinkovi, principálovi divadla a celému sboru mnoho zdraví a pevných nervů!

úterý 16. října 2007

Převzato: Jeden odporný šovinistický vtip...

Velmi ukřičená, neatraktivní žena s hrubými rysy vchází do Tesca sdvěma dětmi za sebou, křičíc oplzlosti na ně celou cestou ke hlavnímu vchodu.
Vrátný u vchodu jí říká:"Dobrý den madam, vítejte v Tesscu, máte nadherné detičky. To jsou dvojčata?"
A tlustá škaredá žena přestane křičet potáhne nosem:"Samozřejmě, že nejsou. Starší má devět a mladší sedm. Proč si myslíš, že to jsou dvojčata? Copak vypadají stejně ty idiote?"
Absolutně ne", odpovídá jí vrátný."
Jen nemůžu uvěřit tomu, že Vás někdo šukal dvakrát.."

pátek 12. října 2007

Život pracovní

Při pohledu do kalendáře si lehce spočítám, že do konce mé pracovní anabáze u současného zaměstnavatele zbývá 19 dní, z čehož je 13 pracovních a navíc mám ještě nějakou tu zbylou dovolenou… Ještě tam tedy pojedu 8krát.... Je to hodně zvláštní rok. V lednu jsem opustil brány fabriky Škoda, která byla mým chlebodárcem takřka po 6 let a od té doby se ne a ne chytit. Z části je to dáno tím, že vlastně pořád přesně nevím co chci a tak hledám práci, která mne bude plně uspokojovat a naplňovat (pche:-/) , nebo mne aspoň nebude tak strašně otravovat a zabírat mi 15 hodin denně. A tak se děje jev, že letos už měním svou práci potřetí. Každá změna s sebou nese krok do neznáma a i když si člověk myslí, že ho máloco překvapí, tak je poté překvapen dosyta. Začíná to sepsáním životopisu a jeho co největším vypilování a vychválení. Životopis se rozešle do světa a vyvěsí na nespočet webových serverů. Nesmí v něm samozřejmě chybět osobní vlastnosti, jako je flexibilita, přizpůsobivost, ochota cestovat, odolnost vůči stresu, pečlivost, schopnost zorganizovat si práci i ve stresových situacích … Nesmí v něm chybět nic z toho, co člověk ovládá a mohlo by mu to jakkoli pomoci k oslovení potenciálního zaměstnavatele. Následují odpovědi na inzeráty a telefonáty z personálních agentur. Poté i nezbytné návštěvy v personálkách. Personální (HR) agentura je společnost, kterých je v naší vlasti obrovská spousta a jejichž náplň činnosti jsem nikdy přesně nepochopil. Zaměstnavatel jim skrz své personální oddělení pošle popis pozice a oni hledají někoho, kdo by se na to podle nich hodil. Toho po podrobném pohovoru pošlou na personální oddělení, kde dotyčný absolvuje takřka totožný podrobný pohovor a je tam kde byl i bez personálky... Pak už zase vše stejně záleží na výběru zaměstnavatele, jenže člověk ze sebe musí dělat blbce vícekrát.

Nicméně v lednu jsem za sebou naposledy zabouchl dveře od škodovácké kanceláře a vydal se vstříc kariéře logistika. Nastoupil jsem do nejmenované firmy v Brandýse nad Labem a s vidinou předem nasmlouvaných velmi výhodných pracovních a finančních podmínek se pustil do nových dobrodružství... Horší zážitek už se mi snad nikdy nepovede zažít, když jsem po dvou měsících měl odpracováno víc hodin, než obyčejný smrtelník za rok, na život mimo brány závodu zbyla jen vzpomínka, rozhodl jsem se pro další pro mne do té doby nezvyklý čin – Výpověď ve zkušební době. Ona totiž vidina zlepšení nebyla žádná a s ohledem na můj pestrý mimopracovní život to bylo značně neúnosné. Praxi mám a tak jsem během jednoho dne nastupoval na nové místo v Praze. Tentokrát přesvědčen o tom, že práce zabírá skutečně oněch avizovaných 8,5 hodiny denně a že přesčasy jsou placené, a že systém, který firma využívá bude do měsíce vylepšen, že je vidina postupu, že blablablabla... To byla nejen silná motivace, ale po dvou měsících v gulagu i nádherná představa smysluplné práce v pohodové atmosféře... A zase nic, s narůstajícím pocitem toho, že zřejmě jsem mírně nepřizpůsobivý, ačkoli kolegové mne utvrzovali o pravém opaku, jsem začal uvažovat o práci uklízeče, popřípadě popeláře. Můj plat se od jejich totiž až zase tak moc nelišil... Placené přesčasy byly zrušeny plošně měsíc po nástupu, nový systém nepřišel dodnes a kromě možnosti zaspávat a nechodit denně včas, je práce ne nepodobná práci na lince v mlékárně. Rozdílem je jen kancelář a počítač... (Jestli tohle z někdo z kolegů čte, tak mi konec zaměstnání jistě trochu zpříjemní:-D)

Takže znovu zvedám kotvy a jdu to zkusit jinam. Pořád budu logistik, ale dojíždění se notně zkrátí a podle známých v oné firmě je pracovní doba skutečně 8,5 hodiny, potom už ve firmě není ani noha. Jen bude potřeba vstávat denně včas... Takže je to na mně...

Nakonec si neodpustím malý fórek, který mne dnes napadl. Je to představa HR seznamky:

Flexibilní absolvent VŠ, 26 let, se schopností rychlého pronikání do specifických oborů hledá pečlivou uchazečku s pokročilou znalostí jazyků na pozici společnice.

Požaduji: Vytrvalost, Seriózní vzhled a vystupování, vysoké pracovní nasazení.

Nabízím: Po zapracování různé benefity, diskrétnost a loajalitu. Nástup možný ihned.

Najdu tě?

úterý 9. října 2007

O nedostatku času

Nemám na nic čas. Už si připadám jako ten divnohmyz z příběhů včelích medvídků, který pořád pobíhá a permanentně nestíhá. Ať dělám, co dělám, mám pocit, že bych měl dělat ještě deset jiných věcí. Paradoxní je, že čím víc člověk dělá, tím víc má pocit že nestíhá něco jiného. Standardní úvahy o čtyřicetihodinových dnech, zbytnosti spánku, delších víkendech, zastavení času, atp. …, jsem už hodil za hlavu, protože zastavit čas fakt nezmáknu. Bodejť by taky jo, když žádnej nemám. Takže si asi budu v klidu dál vesele nemít čas. Ale co, alespoň není nuda. Ještě jsem vám chtěl říct, co všechno právě dělám, ale jak jistě správně tušíte, na takové kraviny vážně nemám čas:-)

čtvrtek 4. října 2007

Příští stanice - RÁJ - přestup na metro.

Často narážím na lidi okolo sebe, kteří jsou přesvědčeni, že by celá společnost mohla ze dne na den začít fungovat jinak. Mají své idealistické vize více či méně podložené různými příklady komunit, jednotlivců, idealistů, na nichž demonstrují, že to tak prostě může fungovat. Nebo jsou to lidé, kteří hledí zpět do historie a zasněně bojují za návrat starých časů. Podobných snílků, bláznů a podivínů je mnoho. Sám bych je rozdělil zhruba na 3 skupiny (ačkoli toto dělení není ideální, stejně jako dalších x možných jiných), podle toho, jak moc globálně své vize vidí a jak moc je cpou nám, kteří o to většinou nestojíme.:

Prvními z nich jsou ti, kteří by chtěli změnit chod celého světa, celé jeho uspořádání a filosofii. Patří mezi ně anarchisté, komunisté, fašisté a další pitomisté… Tito lidé většinou sami využívají všech výdobytků současného světa a společnosti, a většinou nejsou ochotni se jich moc vzdávat, ačkoli jejich plky zní jako pravý opak. Hovoří o rovnosti, nebo nadřazenosti a podle mne myšlenky valné části z nich vycházejí z jisté frustrace a podřazenosti, se kterou se neumí vyrovnat a nebo si ji alespoň připustit. Tito lidé se také vyznačují všelikými rozlišovacími prvky v oděvu, mluvě, pohybech, účesech, tetování… Každého koho potkají se snaží přimět k tomu, aby bojoval za tu jedinou správnou pravdu, často se shlukují se sobě podobnými a kdokoli jiný, nebo obyčejný jim přijde špatný. Jimi vykreslované uskupení světa osobně považuji za naprostou utopii a nebudu ho dál rozebírat.

Druhá skupina lidí, to jsou jedinci nejvyšinutější. Jsou to zakladatelé různých sekt a náboženství, politických stran (4vizeJ), a nebo jen takoví ti žvanilové, kteří si k vám zaručeně vždycky přisednou v hospodě, když se zrovna náramně bavíte, a začnou vám svoje myšlenky hustit do hlavy silou medvědí. Rozsah jejich vizí je od absolutní lásky všeho ke všemu, přes celoživotní šichtu mířící k pohodovému životu kdesi mezi Saturnem a Jupiterem, po přesvědčování o vyvolenosti každého, kdo obětuje svůj dům a mozek… Jejich záběr sahá skutečně do všech oblastí lidského žití. Na první pohled, dokud neotevřou tlamu, tak je často nepoznáte. Když ji potom otevřou, tak je to dost na obtíž a pokud navíc prokážete jistou míru empatie, tak se jich nezbavíte ani biolitem.

Ta třetí skupina, je mně osobně nejsympatičtější. To jsou lidé, kteří se rozhodli žít jinak, ale nemají potřebu to někomu za každou cenu cpát, vnucovat, nebo ho převracet na jejich styl života. Často svůj život spojují s co možná největší soběstačností a nezávislostí na současném systému. Jsou to lidé, kteří se svým způsobem života například vracejí k přírodě, lidé kteří žijí po způsobu lidí z deváteho století, odpírači plastů a všeho z ropy, nebo i přísní vegetariáni…. Takových možností je spousta, vyjmenoval jsem jen zlomek těch, které jsem za svůj život potkal. Jsou to většinou milí blázni a nebo naopak persony, které to mají všechno po svém v hlavě výborně srovnané, se kterými se dobře povídá a hlavně vedle nich mám pocit, že se mi nesnaží chápavým hovorem a nasloucháním příští minutu vnutit „Strážní věž“ a „Probuďte se“….
Když si to teď po sobě čtu, tak vidím, že by se to vlastně dalo rozdělit úplně jinak, jde o to, že se mi během jednoho dne podařilo potkat lidi z každé z výše uvedených skupin a bylo to občas dost na mrtvici. Když do vás takhle v tramvaji hustí jehovista svoje spasitelské žvásty. Potom rozhovor s chlapíkem, ze kterého se vyklube komanč rudější než přezrálá třešeň a nakonec večer strávený ve společnosti páru lidí, kteří hovoří o svém koníčku, ze kterého se stal životní styl. Mluví a ukazují své vlastnoručně utkané oděvy a recepty na středověkou stravu. Oba přitom normálně pracují a nikomu nic necpou, jen plánují, že se stanou soběstačnými ve všem a bude klid. Dávno pochopili, že řečmi svět nezmění… Jestli je to dobře, nebo ne, to těžko říct. Ale jsou to ti, kteří mají před svým prahem zameteno a to je důležitý.

středa 3. října 2007

Sám si vařím, sám si peru, ale bydlím s Fýtým…

Nebudu otravovat s dlouhými unavujícími pasážemi o tom, jak to zase všechno klape, jak schne prádlo na sušáku, jaké je krásné babí léto a tak a pustím se přímo k jádru pudla. Ve svém staromládeneckém podnájemním bytě 2+1 bydlím s Fýtým. Kdo ho zná, ví své, kdo ne, jistě si ve svém okolí po mém vyprávění vybaví podobného člověka. Nebudu popírat, že naprosto stejně by mohl psát on o mně, ale já mám blog a po zkušenosti z minulého pátku i hroznou chuť vám o té lamě něco napsat. Příhod je mnoho, ale ta nejčerstvější souvisí právě s novou pračkou v našem bytě. Něco jsem vám o ní totiž neřekl. Ta bílá krabice sama o sobě je k praní naprosto nezpůsobilá. Musí se samozřejmě nejdříve zapojit do elektřiny. Ale to ještě není zdaleka vše. Ze zadní stěny jako choboty trčí dvě hadice. Jedna je určena k připojení na vodovod a druhá k tomu, aby špinavá voda mohla pěkně odtéct, v našem případě do vany. A teď už jistě všichni tušíte kam mířím. Jednou jsem si zase nic netuše naložil prádlo k očištění, nasypal prášek…, zapnul a šel se válet. Doby, kdy jsem to chodil každých pět minut jistit minuly, teď už vím, že vždycky všecko dobře dopadne. Ne však tentokrát, o nějaký čas dříve se sprchující Trávník totiž odstranil odpadovou hadici z vany a umístil ji nenápadně do kyblíku s chemikáliemi. Po kompletně proběhlém procesu jsem při cestě na záchod narazil v chodbě na divnou kaluž. Asi po třech vteřinách mi došlo, že kaluž se zřejmě musela odněkud objevit a koupelna byla jasná volba. Když jsem otevřel dveře čekal mne báječný pohled na souvislou hladinu vody, po níž se jako měňavky pohybovaly mastné fleky vyplavených chemikálií (diava na parkety, něco na mytí oken) Když mi to došlo, uvědomil jsem si také, že bydlíme ve druhém patře a tudíž zřejmě právě vyplavujeme souseda. Pochopte, jsem chlapec z vesnice a za dobu svého pobytu v městě jsem vyplavoval poprvé a tak jsem se této činnosti poněkud děsil. Fýtýho jsem vyřval a ten šel diplomaticky urovnávat spory k sousedům. Holé neštěstí zatím vytírala a Ctiborka se smála… A to je vlastně všecko. Mám za sebou první vytápění sousedů a byla to vlastně nádherná příležitost, abychom se všichni sešli a popovídali. Uvařil jsem večeři a načnul vínko…. Tak zase příště, až bude u nás třeba hořet na shledanou.