pondělí 16. srpna 2010

Rumunsko, to je země plná rumunů...

Takže jak to všechno začalo?
Pro letošní rok jsem naplánoval s CK Špunt cestu za hranice nejen soudnosti do Bulharských hor Rila a Pirin. To bylo už někdy v Březnu... Postupně se přidávali lidé pevně rozhodnutí na tento turistický podnik vyrazit a prověřit své restauračními zařízeními zocelené svalstvo na horách takřka 3 km vysokých. S blížícím se termínem odjezdu začal zase počet odvážlivců povážlivě klesat a to z mnoha různých důvodů, které nebudu uvádět:-) Nakonec jsme zůstali 4. A v tom dostal trhlinu i plán cesty do Bulharska, neb Janča si uvědomila 14 dní před odjezdem, že nemá platný pas, který je potřeba při cestě do Srbska, přes něž je třeba projet, pokud se člověk chce rychle dostat do Bulharské metropole Sofie... Nastalo horečnaté řešení akutně nastalé situace a během několika hodin jsme se usnesli na tom, že Bulharsko ponecháme na příště a letos vyrazíme někam, kde platný pas potřeba není. Padl návrh vyjet do Rumunska, což je země bohatá na pohoří všech různých výšek, dá se tam jet na občanku a není to tak daleko (dokonce blíž, než do Bulharska). Plánování pokračovalo zjišťováním cen jízdenek a rozhodováním o přesné lokaci, kam se vypravíme. Na rozdíl od doby před několika lety, kdy se i cesta na Balkán dala plánovat jen několika málo způsoby, je v dnešní době hned několik dopravců, s nimiž se do těchto destinací můžeme vypravit. Po podrobném prozkoumání cen jízdenek padla volba na maďarskou autobusovou společnost Orangeways, která provozuje linky mezi takřka všemi Evropskými metropolemi, ale soustředí se převážně na Maďarsko a Rumunsko. Za rozumnou cenu jsme tak získali jízdenky Praha Budapešť a zpět (pod 900,- kč. za osobu)
Vtipným paradoxem se stala situace, kdy jsem se den po nákupu těchto čtyř jízdenek dozvěděl, že Srbsko zavádí možnost vstupu do této země bez nutnosti mít cestovní pas.
Ale lístky už byly koupené a další komplikace v organizaci jsme už nechtěli podstupovat. Obzvlášť když po prostudování informací o pohoří Retezat jsem shledal, že turistika zde bude také stát za to. Zbytek cesty jsem rozhodl podstoupit po železnici, neboť vlaky z maďarské metropole ve směru do Rumunska jezdí pravidelně několikrát denně a na první pohled se nezdálo, že by měly nastat jakékoli komplikace.
Den odjezdu byl stanoven na pondělí 5.7. Odjezdy autobusů z pražské Florence jsou s Orangeways v 7 hodin ráno. Noc z neděle na pondělí jsme se tudíž rozhodli strávit noclehem u čtvrté spoluvýletnice Evy, která je trvale bytem v Praze. Ráno tak nebylo nutné vstávat v Nymburce ve 4 hodiny ráno a dopravovat se do centra Stověžaté. Byla to zároveň ideální příležitost k seznámení se s Evou, kterou do té doby znala pouze Janča. V neděli navečer jsme tedy přijeli do Prahy a setkali se s Evou. Po jisté době cesty metrem a autobusem MHD jsme stanuli na sídlišti a ubytovali se u naší nové kolegyně turistické.
Než se konečně příště dostanu k cestě samotné, rád bych ještě zmínil, že jsem po zabalení půjčené krosny zjistil, že je zbytečně plná. Naštěstí doma oplývám rozličným vybavením, a tak jsem objemný teplý spacák vyměnil za méně objemný starší obyčejný spacák. Bylo vedro a na přikrytí v parném létě takový lehký spacák bohatě stačí...

A to je pro dnešek vše. Pokračování mám už v hlavě, teď ho jen přelít do klávesnice a zprostředkovat Vám tak zážitky velezajímavé ze země velerumunské...

sobota 17. července 2010

RUMunsko, RUMuni, RUM...

Tak jsem se dnes vrátil z dovolené... Tedy přesněji z aktivně stráveného dvoutýdenního výletu do Rumunského pohoří Retezat... Spousta zážitků a nových zkušeností si říká o zapsání, takže se tu během příštích několika dní objeví cosi na způsob reportáže o někdy až hůře uvěřitelných zážitcích z jihozápadního cípu karpat a zároveň jihovýchodního cípu Evropské unie... Zajímaví lidé, Boudlesáci, Mouchy a komáři, štětky, autobusoví a železniční přepravci, Rumunská piva a jídla (a taktéž maďarská), selhání Klubu Rumunských Turistů, a další... O tom všem bych se s vámi rád podělil v následující reportáži... Ta bude snad již brzy podepřena fotogalerií na špuntím rajčeti od dalších účastníků této letní cesty za hranice nejen soudnosti! A pokud mi to bude trvat, neváhejte mne peprně upozornit a dokopat k tvůrčí činnosti...

středa 4. listopadu 2009

Tak co bude?!

Vážení čtenáři.
Omlouvám se za dlouhou odmlku, způsobenou 1. Totální ztrátou inspirace, 2. Naprostou nechutí cokoli psát, 3. Nedostatkem času, atd... blablabla. Rozhodně nelze říct, že by nebylo celou dobu o čem psát. Naopak, věcí, které se v mém životě udály, bylo dost a dost a nemohu říct, že by jich ubývalo. Ale po všech těch peripetiích se sháněním nového zaměstnání, mozkovou příhodou, narozením potomka, nástupu do nové práce a dalších, se nyní všechno tak nějak konečně dostává zpátky do trošku rozumných kolejí a čas od času mám i trochu času :-7... Takže nastoupil jsem kariéru nádražáka, přesněji vlakvedoucího (lépe pojmenovaný průvodčí). Také jsem se celkem obstojně vylízal z mozkové příhody, která mne postihla v půli letošního února. (nemá cenu se o tom moc rozepisovat, poněvadž tu reality šou tehdy sledoval snad každý z vás). Synek Matyáš Petr Prochor roste jako z vody (ale fotky sem dávat nebudu, poněvadž mi to přijde trošku pitomé). Nicméně dítě je to bezesporu vitální, inteligentní, roztomilé a husté:-) Stal jsem se také členem kapely, jmenuje se 11. přikázání (ačkoli její původní název zněl: Jedině absolutní sprostota nás uchrání před absolutní prostotou). Ale o tom podrobněji také až někdy příště (snad to bude dříve než za půl roku:-D. Také jsem byl teď naverbován na divadelní prkna a budu mít krátkou roličku v divadelní hře NO FOOD, NO SHIT! na motivy Kafkovy povídky Umělec v hladovění. Premiéra bude 13.11. v kině v Lysé nad Labem a upřímně můžu prohlásit, že to bude velmi zajímavé, až skoro za hranicemi soudnosti, jak už u mne bývá zvykem.
Pro dnešek vše, brzy se pokusím ozvat znovu, kdyžtak mi to nekriticky připomeňte, tedy pokud se najde někdo, kdo to dočte až sem.

neděle 29. března 2009

pátek 23. ledna 2009

Je tu zatuchlo...

Je tu zatuchlo a těžko říct, jestli se to v dohledné době změní k lepšímu... Chodím sem denně a vždycky napíšu jednu větu, načnu nové téma, a ještě než větu dokončím, tak zjistím, že mne nenapadá, co psát dál... Všechno mi přijde fádní a nudné... Nemám chuť nikomu nic cpát... Ale dnes udělám výjimku a všem vám nacpu fotku Matyáše Prochora, našeho novopečeného syna. Tak tady je